bujabéza

Omlouvám se všem příznivcům Avignonu, ale s tímhle městem jsou jenom problémy. Po počátečním úspěchu, kdy v ulicích vyvěsili moje amatérský ptačí plakáty vyrobený během stáže v Marseille, už to šlo jenom z kopce.

Nejen, že jsem nikdy nepochopila slávu místního mostu u rušný silnice, na kterej si musíte zaplatit drahej vstup, abyste se podívali na most, na kterým právě stojíte, čili ho logicky nemůžete vidět. Když se k tomu přidá konference s otřesnou šéfovou, zima a papežskej chlad první návštěvy, není divu, že jsem si Avignon nikdy moc neoblíbila. Avignonskýmu příkoří pak korunujou vzpomínky na schůzky s místním kajakářem, na který jsem se poctivě ve vlaku připravovala studiem úspěchů Štěpánky Hilgertový, což podle mě ne úplně dostatečně docenil.

Už to vypadalo, že je s Avignonem konec, když jsem se dozvěděla, že je tam velká výstava pradědy francouzskýho street artu a mého oblíbence Ernesta Pignon-Ernesta. Dám tomuhle městu ještě jednu šanci, říkám si. A rovnou bych o tom mohla nahrát něco pro rozhlas, tetelilo se moje sebevědomí posílený absolvováním audio workshopů, kde jsem se výborně naučila, na co všechno si dát pozor.

Domluvená schůzka s důležitou paní uprostřed gotické kaple Papežského paláce a Ernestových děl. Schůzku nám domlouvá asistentka, která několikrát zdůrazňuje nabitý kalendář respondentky. Přestože se nacházíme v Avignonu, snažím se být milá, a tak začínáme nahrávat. Paní vypráví, vypráví a vypráví… když vtom najednou nevypráví! Posunu si sluchátka, jestli jsem něco nepřeslechla. Ne, není co přeslechnout. Ticho v uších kontrastuje s ostrým zvukem, který se rozléhá po kapli, když sluchátka padají na zem. Zatímco je jednou rukou sbírám, druhou mačkám všechny knoflíky na nahrávači… Eee… pardon… s il vous plait… mám asi technický problém.  Paní je profesionálka a taky trochu Francouzka, takže slušně odvětí, že se nic nestalo.

Card full! Jasně, velké karty dosahují naplnění na velkých místech, ta moje si vybrala Velkou kapli. Zběsile začnu vymazávat všechno, co jde, a ze všeho nejradši bych vymazala sama sebe. Na pozadí změti čudlíků vidím čím dál rychlejc podupávající avignonskou nervózní nohu, a tak mě v rámci urychlení situace napadne, že to nahrajeme na mobil. Pas de probleme. Zapínám mobil, paní si ho vezme do ruky a odříkává celý rozhovor znovu. Končíme, bylo to v pořádku? Ptá se. Hrdě jí ukážu nahranou zvukovou stopu a před jejíma očima důležitě ukládám soubor ERNEST do telefonu. Smějeme se, že to se stává a loučíme se. Projdu si výstavu a říkám si, že si nahrávku ještě jednou poslechnu.

• Můžeme představit Ernesta Pignon-Ernesta?
• Ernest Pignon Ernest je francouzský umělec….

A pak… nahrávka končí.

Nechápu nic. Hroutím se na kamennou studenou lavici. Zapadám mezi Ernestovy podobizny.

Lidí na dně, neschopných fungovat ve společnosti, nemožných.

Tady nepomůže ani papežův tisane.

Nebudu prozrazovat, jak celá tahle prekérní situace dopadla, zato vám prozradim, jak se i mraky nad papežským palácem jednou rozpustí a zase vyjde slunce (haha). A tak mě po tomhle fiasku vyzvedly oblíbený český kamarádky a vyrazily jsme na krásnej camping sauvage na úpatí Mont Ventoux s večerním i ranním výhledem na horu.

Ráno jsme objevily krásy Alpes de Haute-Provence i města Sault. A odpoledne dorazily do vytoužený destinace Sisteronu, města, který mě fascinuje už dlouho svojí skálou uprostřed i Vaubanovou pevností, kterou jsme z ekonomických důvodů navštívily zvenku a ne zevnitř.

Byl to celkově poučnej výlet, a tak doufám, že už teď víte i vy, kdo je Ernest Pignon Ernest. Přece francouzskej umělec!