bujabéza

Když se člověk vydává na Sardinii v době letního slunovratu, je jasný, že se budou dít věci. A tak neni divu, že půlku výpravy nejdřív pokousala v Istanbulu divoká kočka. Nedalo se nic dělat, musely jsme s Claudií plout samy. Plánovací večer navíc narušilo seznámení s jemenskejma street artistama, takže když jsme v Toulonu nasedaly na loď, jediný, co jsme věděly, že máme na Sardinii dělat (podle rad Sardů a Jemenců z Marseille), bylo: dát si podpultovej sýr s červama a čekovat, jestli Západ neposílá přes Sardinii zbraně do Jemenu.

Luxusnost lodi překvapila nás, a my zase skupinky důchodců, co v šest ráno nakráčely do snídaňovýho salónku, kterej jsme do tý doby považovaly za skvělou ložnici. Mezigeneračníma očima jsme pak společně nad rozbřeskem sledovali, jak se z mlhy vynořuje ničím zajímavý pobřeží u Porto Torres. Rychle jsme se proto přesunuly do Alghera, kde jsme se ihned nechaly napálit koupí padělaných korálů, což nás varovalo, aby se to samý neopak neopakovalo u autopůjčoven, o kterých se v médiích tradujou nehezký věci. Nakonec jsme po rozumný úvaze vybraly tu s nejhezčí barvou aut i kaucí nižší než naše roční příjmy (červená boudička u hlavní silnice u moře, kdyby náhodou).

Další lákadlo na sebe ale nedalo dlouho čekat – a tak jsme za chvíli seděly v elektromobilu a štrádovaly si to na okolní pláže na Capo Caccia (nejvíc se nám líbila Bombarde). Tuhle zábavu jsme si nemohly nechat jen pro sebe a tak jsme se rozhodly pobavit i ostatní scénkama typu nabíjení auta na terase místní cukrárny, kam se zajíždí mezi stolečky hostů požívajících borůvkovou zmrzlinu.

Elektromobil jsme vyměnily za automobil a vydaly se po západním pobřeží směrem na jih krásnou cestou přes barevný město Bosa, streeartový vesničky až k poloostrovu San Giovanni di Sinis a dávnýmu fénickýmu městu Tharros.

Vzhledem k nedůkladný přípravě jsem netušila, jakou past jsem na sebe ušila výpravou na tenhle ostrov s archeoložkou. Kdo mohl vědět, že zrovna na Sardinii se archeologové tetelej blahem tak, že můžou každejch sto metrů zasatvit u naprosto identickejch nuraghe, čili kruhovejch věží z dávný sardský civilizace, s výkřikem, že tahle je ještě zajímavější než ta minulá!

Víc než 4 tisíce let se dochovaly taky sardský Stonehenge, čili hroby obrů (třeba S´Ena et Thomes), který maj zvlášť za západu slunce poměrně silnou energii.

Stejně jako rituální studna ve tvaru obrácený pyramidy Pozzo di Santa Cristina (podle marseilleských Sardů ,,klitoris Sardinie”), kam slunce v určitou svatou hodinu dopadá svatým kuželem.

Sardové jsou vůbec zvláštní národ. Vlastně působěj, jako by na ostrově žili celý ty tisíce let. Vyznačujou se zvláštním nepoměrem hezkých žen a ošklivých mužů, nemáchaj rukama jako typický Italové a proniknout do jejich duše i jazyka není přes drsný ostrovní tváře úplně jednoduchý. Pod tvrdou šlupkou se ale samozřejmě skrejvá milá nátura, aspoň podle toho, co jsme poznaly.

Zvlášť v hornatým a pasteveckým vnitrozemí Barbagia. Moc turistů tam evidentně nejezdí a tak se nám některý místňáci začali svěřovat s věcma, co jsme ani nechtěly slyšet. Třeba o tradici místních čarodějnic a šamanů, kteří umí nejenom věštit budoucnost, ale dávají i praktický rady do života – třeba že pokud si chcete pojistit lásku, musíte milému nalít do kafe menstruační krev. Nakonec jsme tyhle zážitky radši vytěsnily při procesí dei Martiri na festě San Giovanni ve městě Fonni.

Na Sardinii se prej jezdí kvůli třem věcem – sýrům, archeologii a moři. A tak zbejvalo to nejlepší – moře. Pláž Cala Gonone u města Dorgali řadim na seznam nejhezčích pláží, co jsem kdy viděla, nádherný bylo i Stintino na severu, který už ale bohužel trochu pohltil turismus. Costu Smeralda a setkání s Beyoncé jsme zatím nechaly na příště, stejně jako sýr s červama. Snad se to podaří spojit v jeden zážitek.

Jak napsal někdo chytrej, Sardinie je dětství a absolutní počátek… a je pravda, že nejen kvůli všudypřítomnosti nuragů je tam určitá dávnost cejtit všude. A moře je tam tak krásný, že zakončuju jediným sardským slovem, co jsem se naučila: Ajó!