Swing low, sweet chariot

Čekala jsem smutek. A místo něj přišlo prázdno. Jako by mi někdo vytrhnul z těla životně důležitej orgán. Smotek, v němž se ukrývá prapůvod dosavadního bytí. Jako by odstřihnul kořeny, který teď letěj někam daleko. Jako by udělal definitivní tečku za dětstvím. Za Libercem. Přemejšlím, jak dlouhej musel bejt 85letej život. Štve mě, že si některý období moc nepamatuju. Některý scénky si zase pouštim v hlavě furt dokola. A vlastně se u nich docela směju. Bylas taková veselá babička.

Nejvíc tě vidim v kuchyni. Tys měla ušmudlanej sporák, děda knížky, telku a ovladač. Takový bylo 20. století. Byli jste jing a jang, který dělila i spojovala stěna mezi obejvákem a kuchyní. Díky tobě se kuchyň stala společenskou místností našeho libereckýho bytu. Každej si s tebou chtěl povídat (s tebou taky, dědo, neboj!). Byly jsme děti, ale tys nás brala jako rovnocenný lidi, ptala se, poslouchala, podporovala, a bohužel i bohudík si všechny detaily pamatovala a v nestřeženejch okamžicích je připomínala.

Tvoje paměť byla fenomenální. Nikdo z pěti vnoučat nezapomene na legendární výlety ,,auťákem » na chalupu v Podještědí. Zatímco děda se věnoval seriózní mužské činnosti – řízení – tys nám z hlavy recitovala Skvrnitej pás i Znamení čtyř. Bylas převlečenej Sherlock Holmes. Zpívalas písničky ve svý oblíbený angličtině i dalších světovejch jazycích a vyprávěla drby o libereckejch žácích z Husovky i o našich předcích.

O válce, o Táboře, o dědovi Štěpánovi Ješovi, co budoval barrandovský terasy, mosty i demokratický hodnoty. O tom, jak vám po převratu všechno vzali. Jak byl tvůj bratr – pro nás strejda Ješ – ve vězení. I jak se pak stal významnou postavou rozhlasu i českýho veřejnýho života.

Bylas učitelka a přitom nepoučovala. Vědělas, že sama sebou dáváš nejlepší příklad. Možná to bylo pobytem ve městě nejlepšího sloganu všech dob: Ještě jdu do Ještědu, že jsi pořád trousila slovní hříčky. Českej jazyk tě bavil. Inspirovalas nás, že díky těm cizím zas můžeme poslouchat a číst lepší věci než ty český.

Bylas průkopnicí kuchyňské poezie. Jak zapsal děda: Autorka v této básni vyjadřuje depresi z dlouhá léta protékající střechy na záchod v bytě patřícím tehdy velmi laxní domovní správě města.

Balada záchodová

Voda proteče, voda uplyne

mládí uteče, štěstí pomine

a já splachuji

Na zdi plíseň, zeleně prokvétá

v srdci tíseň, mám už po léta

a já splachuji

Správo domovní, slib mi útěchu

dej nám podkrovní, místnost pod střechu

a já splachuji

Bylas tak trochu neposedná babička. Vařečku v ruce večer střídala jehla, nůžky, ježek v kleci nebo dokonce Rubikova kostka. To když ses na chvíli zastavila u To je vražda napsala nebo se připojila ke kolektivnímu sledování Kufru a Caruso Show. Na chalupě ses měnila v indiánskou babičku, co ovládala nůž i sekeru. Bylas předchůdkyní zero waste. Všechno se dá přece spravit lepenkou nebo drátkem! Přemek Podlaha by záviděl. Fascinovaly nás hodinky i brejle vylepšený drátkem, případně důmyslný systém květináčů spojený lžícemi, které zároveň sloužily jako věšák.

Tvoje skromnost a obětavost ti někdy byla až na obtíž. Nikdy sis nestěžovala. Možnás nebyla pořád šťastná, ale veselá určitě. Svojí přirozenou kreativitou, fantazií i poctivostí jsi nás naučila pro život zásadní věci – nenudit se a vystačit si s málem. Nebyl snad jedinej předmět v bytě, kterej by se v dětství nestal součástí našich hudebních nástrojů, převleků i skrýší. Z kůry se dala vždycky udělat lodička, z mouky a vody had na ohni, na papír se vždycky dá psát. A Hry bez hranic se vždycky daj hrát líp v reálu než v televizi (i když ani v reálu nikdo nechtěl bejt Malťan).

No a pak to jídlo. To už je úděl babiček, že ve vzpomínkách často zůstanou jako koblihy, loupáky, vánočky, ovocný knedlíky, šunkofleky, přinejhorším jako rodinná specialita zvaná ,,blivajz”. Každý z vnoučat má svýho favorita. Já nedám dopustit na housky s vajíčkovkou. Když se z dětskejch her staly pubertální a my ti co hodinu volaly na pevnou, že zvenku přijdeme pozdějc, muselas šílet strachy. Přesto tam na nás vždycky na stole čekaly – housky s vajíčkovkou.

Když děda odešel do nebeskýho obejváku, našla sis ďábelskýho společníka, Parkinsona, kterej ti po letech dal nežádanou (nebo naopak chtěnou?) pozornost. Tvoje neposednost i kreativita nabyla novejch rozměrů, místo tvoření jsi rozebírala. Hodilo by se, kdyby sis našla někoho, kdo umí spravovat tiskárny, radilas mi. Říkalas, že bysme spolu mohly napsat detektivku o vraždě v domově důchodců. Klíčoví svědci by měli Alzheimera… Zatímco se z tebe stávala čím dál menší a křehčí babička, tvoje bystrá mysl se nedala. Sledovalas dál světový dění i to naše, glosovala, vylepšovala svoje limericky…

Byl jeden lidožrout v Tanganjice

Ten jedl rád jen zdravé plíce

Když měly tuberu

Řekl: “To nežeru!”

A louskal radši podzemnice

——

Byl taky jeden řidič v metru

Co jezdil ve starém svetru

Že musí nosit uniformu

Aby to mělo řádnou formu

Mu řekl sám ředitel v metru

Až já budu ministr vnitra,

zaženu vám do basy Pitra.

A ačkoliv je to k nevíře,

dostanu tam i Krejčíře.

Díky všem pečovatelkám a pečovatelům, skvělý tetě a především naší neuvěřitelný supermámě za obětavou a trpělivou péči,

A tobě děkujeme za celoživotní inspiraci, veselí a lásku.

received_10208536088942762

Swing low, sweet chariot

Coming for to carry you home…

Alpy-Marseille-Praha, červenec 2019

 

Advertisement

One thought on “Swing low, sweet chariot

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s