bujabéza

Asi už jsem někdy psala o jedný ze svých prvních čtenářek, která se mi kdysi ozvala po telefonu češtinou s francouzsko-brněnským přízvukem s tím, že ve Francii žije od 60. let a že by ji zajímala knížka o Marseille. Z ,,paní z telefonu” se stala moje oblíbená kamarádka, věkem v občance starší, věkem v hlavě mladší než většina mých vrstevnic. Psycholožka Eva poslouchá celý život problémy, přesto na lidi nezanevřela a dokonce se zdá, že je má i ráda. Taky má ráda život a krásný místa, a tak jsme ji na jedno z nich – v Bretani – vyrazili navštívit. Vůbec už nás nepřekvapilo, že Eva neztrácí šarm, ani když se po pláži projíždí v plachetnici na kolečkách char à voile nebo když neohroženě na sekačce brázdí svoji zahradu.

Život v Bretani plyne v souladu s přírodou. Za jablečný sezóny šmírujete pana Cidra mladšího a řešíte životní dilema, jestli máte víc času a chuti na jablečný želé, kompot nebo koláč.

Podle mořského kalendáře počítáte, kdy přijde příliv a odliv. A za odlivu se procházíte po mořským dně a nadšeně sbíráte mušle, z nichž se půlka rozbije cestou domů a na druhou narazíte doma za pět let při úklidu, se slzou v oku vzpomenete na Bretaň a vyhodíte do koše.

Nebo vyjdete na útesy a ze stezky Chemins des Douaniers pozorujete krajinu nápadně se podobající anglické.

Anebo se na pobřeží Côte de Granit Rose pomodlíte za plodnost a hojnost u svatýho Guireca.

Z výletu bych ale vyzdvihla především nezapomenutelnou návštěvu alternativního Café Théodore. Provozní volí na poměry francouzského venkova velmi odvážnou hudební dramaturgii, na kterou se měšťáci z Marseille samozřejmě rychle nachytali.

Bretaňský dům s terasou s lampionky. Na poličkách filozofická literatura, na pódiu poklidné experimentální minimalistické dívčí duo z Lille. Snažíme se soustředit na koncert, jenže nás vyrušuje o dost zábavnější výjev, který se odehrává za oknem na terase. Vesele opilý Bretonec se zapotácí, převrhne stůl i se skleničkami, jeho žena je obětavě sbírá. A on se zase zapotácí a zase převrhne stůl i se skleničkami. A ona zase obětavě sbírá. A on se zase zapotácí… A tak pořád dokola. Neuvěřitelná synchronizace, trénink z předchozích víkendů je znát.

Koncert končí a počet lidí v sále se dvojnásobí. Přicházejí ti, co nechtěli platit, a ti, co nepochopili popisek kapely v místních novinách. Nastupuje druhá část večera – bretaňský dýdžejing s taneční zábavou. Zatímco mladý zamilovaný pár nachází útočiště za závěsem kinosálu, v němž se jinak majitel snaží o osvětu dokumentárními filmy, ten nejlepší dokument se odehrává přímo tady. Hudebního výběru u dýdžejského pultu – notebooku – se chopí progresivní hezoun v tričku s nápisem Suzuki a ustřiženýma teniskama, podle čehož jsme usoudili, že je z Paříže. Jeho pomíjivá sláva ale netrvá dlouho. Dveře se rozrazí a nastupuje tým místňáků z konkurenčního podniku – kavárny v přístavu. Muž v nevkusné havajské košili dosmažil poslední palačinku, zavřel bar a teď přišel nastolit zábavu. Chopí se laptopu, spustí oblíbené songy od ZZ top a zapáleně imituje hru na kytaru.

Parket se rychle zaplní.

Alternativa chvíli otálí, ale stačí pár vín a pak už všichni pijou a tančí spolu.

Venku prší.

A zítra si zase všichni dají palačinku.

A my snad brzo zase taky, tak díky, Evi, a díky, Bretani!