bujabéza

Asi by se hodilo začít tenhle příspěvek slovy Avignon, tam je shon. A pak přidat vtipnou fotku jak tančim na mostě. Ale nebojte, takhle trapná ještě snad nejsem. Radši začnu listopadovým balíčkem, kterej jsem si kvůli pohnutejm událostem prvního večera rozbalila až ve vlaku. Bezlepková energie sbalená na cesty! Někdy to hrozně dobře vychází:)

Historku o tom, jak na mě po výstupu všude po městě vyskakoval ten šílenej pták z mýho plakátu, už jsem rozmázla na Facebooku. Ale tak přece jen musim říct, že mě to fakt pobavilo. Jak řiká Pipilota: plakát může bejt sice hnusnej, ale kdo může říct, že začínal svoji plakátovou kariéru v Avignonu? Bohužel to kromě bezdomovce a pračky neměl kdo docenit, protože ve večerním Avignonu bylo pusto prázdno.

Vlastně mam tenhle pocit vždycky, když jedu mimo Marseille, že je tam nějak málo lidí. Tady vážně nebyl skoro nikdo. Setmělý uličky mi pripadaly jak ve Stínadlech, tak jsem radši brzo vyrazila do hostelu, do batikovanýho bezpečí sdílenýho pokoje.

Na pracovní akci v Avignonu jsem byla od M. povolaná jen já. Ostatní byli trochu naštvaný a zároveň si trochu oddychli. Sraz u paláce. Pod plachetkou osoba tam na mě čekala v mlze s kelímkem horkýho čaje. K následujícím hodinám by se hodilo to o tom shonu. Nebudu to tu detailně rozpitvávat, asi bude stačit, když napíšu, že jsem si párkrát musela vzpomenout na klidná slova indiánský babičky, ke který chodim na jógu: Inspirer-expirer. Čili, výdech nádech, vybalit, zabalit a hlavně neprotestovat.

První akce byla odpoledne. Pět set gymnazistů versus dvě europoslankyně. Po úvodní přednášce mohli studenti pokládat otázky. Byla to docela zábava. Samozřejmě došlo na klasický témata: uprchlíci, nezaměstnanost, Ukrajina, co děláte pro mladý. Bouřlivý potlesk sklidily zejména dva dotazy: jestli Unie legalizuje marihuanu a pak když si jeden ambiciózní lyceán stoupnul a sebejistě řiká, že mu celá Unie připadá uplně naprd. Načež mu europoslankyně oponovaly, že Unie se snaží, ale že často naráží na neschopnost členských států. Zejména Maďarska nebo České republiky. Byla jsem tak pyšná asi jako tehdy, když Tibor říkal, jak zvracíme na ulicích.

Večerní debata byla pro veřejnost. Zůstaly tam obě poslankyně, Sylvie Guillaume a Marie-Chistine Vergiat, a přibyly k nim dvě novinářky z Reporters sans frontieres. Společně si povídaly o svobodě projevu na Internetu, ochraně dat atd. Bohužel jsem musela vydávat u vchodu tašky s brožurkama a informovat, takže jsem viděla až konec. Jinak se potvrdila známá pravda ze škodovky, že pokud je někde pupkatej úchylnej páprda, je tak 90tiprocentni šance, že si mě vybere za oběť. Tenhle byl správce rautu. Pochválila sem mu horkou čokoládu, čímž jsem nemyslela nic jinýho, než že byla fakt dobrá. Nicméně páprda si to asi vyložil jinak a zbytek akce přede mnou poskakoval s různejma složkama cateringu. Nejdřív na mě mával hroznovym vínem, pak mi pod nos strkal smradlavý sejry a na závěr dělal nějaký tanečky s kafem. Myslim, že todle bude přesně ten obrázek – šěfová za zády a pošuk před očima – co se člověku chtě nechtě zapíše do paměti, když se řekne papežskej palác.

Na papírek do sbírky mi napsal svoje číslo s tím, že mi druhej den ukáže Avignon líp než průvodce. Řekla jsem mu, že mám bohužel nabitej program. Ráda bych upřesnila, v čem tento nabitej program spočíval. Přestěhovala jsem se do celkem luxusního hotýlku. S televizí. Dávali Zoufalý manželky. Hned tři díly po sobě! Fakt jsem chtěla vidět všechny ty zákoutí, paláce, malebný uličky, snad i ten most, ale prostě to nešlo. Strašně smutnej checkout, vynesli mě skoro i s křeslem.

Jediný, co jsem si pamatovala z nějakýho průvodce, bylo, že je v Avignonu hrozně pěkný kino. A tak když už jsem byla v tom koukání, tak jsem se plynule přesunula do tohodle kina Utopia, kde navíc dávali přes den filmy za 4 eura. Film Belles Familles o rodinných sporech o nějakej dům za moc nestál, ale kino je vážně nádherný. Pro Veroniku a Martina přidávám důležité informace, podle kterých často hodnotíme kvalitu filmů: bylo tam teplo a sedačky byly moc pohodlný!

Pak jsem sfoukla ten zbytek, most, palác, malebný uličky. Myslim, že ten most je asi jedna z největších blbostí, co jsem tu zatim viděla. Navíc tam nikdo netančil. Nicméně ten pasáček, co tehdy dostal boží vnuknutí, že je tady potřeba postavit most a pak ho nedodělat, asi dobře udělal vzhledem k tomu, že kvůli týhle blbosti sem každoročně jezděj tisíce turistů.

Celkem by mě taky zajímalo, kolik z nich si tady ročně zlomí nohu, zdejší dlaždičky jsou totiž celkem zabijácký. Jak říkala jedna pani: do Avignonu jedině bez podpatků!

Jinak tu jsou divadla na každym kroku, takže zajet sem na ten festival by možná nemuselo bejt špatný.

Zpátky jsem jela spolujízdou z kraje města, přijela jsem pozdě, ale posádka na mě naštěstí počkala, shodou okolností včetně jedný Češky. Takže bilance pracovní cesty: Češi choděj všude pozdě, dopoledne nejradši trávěj u televize a Unii jsou víc na škodu než k užitku. A občas jsou taky trochu trapný, takže ať si máte co zpívat: Avignon, tam je shon, lalalala lalalala… 🙂