Exode urbain I. – odjezd

Poslední, horký a nehybný minuty na kanapi. U nohou dvě ratolesti – malej a velkej batoh. Arabskej pop z vedlejšího okna se tluče s latino novýho souseda od naproti. Pracovně mu říkáme foodblogger. Celej den se se svejma pečlivě zapletenejma copánkama spokojeně pohupuje po bytě svlečenej do půli svýho jižanskýho těla, a co chvíli se zastaví u okenní římsy osazený bazalkou, kterou s láskou opečovává. Zbytek dne vaří. Musí bejt foodblogger, neni pochyb.

Nasávám poslední paprsky slunce. Nejradši bych takhle zůstala celý léto. Cestu kanape-moře už znám ale z předchozích let moc dobře. Stejně jako zvuk skútru, kterej občas prořízne hustej vzduch. Šlápnou na to přesně na úrovni našeho vchodu. Sotva patnáctiletý kluci, který maj jediný přání – bejt slyšet. Bude mi to chybět. Hlasitý a intenzivní, ale občas taky vyčerpávající tady a teď, který má přehlušit prázdno letních dnů… třesk. Znova slyším ohňostroj z předchozího večera a směju se svojí naivitě. Dlouho jsem Marseillanům přisuzovala čistou zálibu v ohňostrojích. Jsem ráda, že už vim, že rachejtlema dealeři slavěj, pokud za den vydělaj víc než 20 000 eur prodejem cracku. Milý. Bridgitte! Křik z ulice. U nás se jede postaru. Sousedský vazby, zvonění na zvonky a nápisy křídou forever.

Za závistivých pohledů foodbloggera se S. sklízíme úrodu – první rajče sezóny jako předzvěst venkova.

A pak už je čas vyrazit.

——

První, chladný a nehybný minuty v posteli. Prastarý trámy, dřevěný okna s rozvrzanou petlicí, slabej závan vzduchu a děsivej klid. Bridgitte! Řeknětě někdo něco. Přehrávám si v hlavě duhu na údolím, když jsme sjížděli směrem k vesnici, i právě proběhlou večeři. Klepy o lidech, který neznám, slevy v obchodech v okolí a vzpomínky na jedinou společenskou událost minulýho týdne. Myslim, že přesně po tomhle jsem toužila. Staletým oknem do pokoje proniká proužek světla. Z posledních sil ho hypnotizuju, nebo spíš ono mě, a v polospánku čím dál víc nechápu, kde to jsem a co tu dělám. Co tu dělám, ještě nevím, ale vím, že nic jinýho stejně dělat nemůžu, protože pak bych to přece nebyla já, a to bych teda rozhodně nechtěla.

—–

Budík zvonem do hlavy. Kam se hrabou turecký muezíni. Jestli to ještě jednou zazvoní, tak zešílim. Vrstvim na sebe polštáře a je mi ukradený, jestli se timhle někdo svolává na mši, na pole nebo do blázince. V sedm ráno se ve slušný společnosti nezvoní. Bimbací nálož mi aspoň připomene, že nejsem v  Marseille, kde ráno začíná v 11 a pozvolně přechází v polední pauzu, ale že bych se třeba taky mohla chystat do práce.

Ale o tý vám napíšu až příště:)


Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s