V lesejku u Máří Magdalény

Na některý věci se vyplatí počkat. Zvlášť, když se chystáte na poutní místo pranositelky svýho jména. Po tom, co jsem zjistila, že se Máří Magdaléna po svým vylodění v Saintes-Maries-de-la Mer zastavila v Marseille, jsem usoudila, že tahle holka měla fakt vkus. Bylo proto na čase prozkoumat její jeskyni hluboko v kopcích Sainte-Baume, kam se uchýlila v posledních letech života rozjímat o lásce, odpuštění a smyslu života. O tamním lese se říká, že je magickej, tak už jen bylo potřeba vyčkat na magický auto a magický kamarády nakloněný spirituálním výletům.

Jean-Séb usoudil, že jakožto jmenovkyně bych se měla stát apoštolkou apoštolů a trochu poevangelizovat Čechy, a tak nařídil, že pokud se půjde na Sainte-Baume, musí se na tamní jeskynní mši. Na závěr jen tak mimochodem podotknul, že kněz trochu vypadá jako vepřík. Tahle informace mě samozřejmě zaujala nejvíc a neváhala jsem se o ní podělit s Claudií. Jenže ze slova ressembler (podobat se) se v komunikačním šumu stalo rassembler… A tak se část výpravy vydala natěšeně na kopec s tím, že kněz nahoře shromažďuje prasata a provádí s nima speciální rituál.

Čím víc jsme se blížili nádhernou krajinou, tím víc jsem nechápala, proč jsem tu nebyla už dřív. Zelená byla na marsejský poměry opravdu zelená, ptáci vyklidněnější než racci a ze skály prýštila spiritualita na kilometry daleko. Samotnej lesejk se pak ukázal jako ideální místo k zopakování přírodovědy, s důrazem na kapitoly tis a had, kterýho jsme se snažili po vzoru Máří Magdalény milovat a odpustit mu, že děsí lidi.

Vzrušení narůstalo a čím víc jsme stoupali ke kapli, tím stoupala i obtížnost dodržet pokyn Prosíme, ticho. Umlčel nás až začátek mše v majestátní jeskyni vytesaný do skály. Duchovní zážitek ale brzo vystřídalo zklamání – kněz, co měl vypadat jako vepřík, se asi v týhle ledový svatyni nastydl a nedostavil se. Nezbývalo než se zabavit pozorováním kapek vody a hádat, jestli člověku před váma spadnou na hlavu nebo těsně vedle. Už vůbec nemluvím o zklamání těch, který celou dobu čekali na obřadní rituál s prasetem, i těch, co vepří drb dokonce rozšířili až do Lyonu…

Duchovního naplnění jsme se tak dočkali až na vrcholu hory – výhled od Alp až po moře – troufám si říct, že jeden z nejkrásnějších v celý Provence. Vrcholu blaha chybělo už málo… když vtom… podivný chrochtání v křoví. Neslyšeli jste tu prase? Vykřikla radostí Claudie na skupinku opodál sedících svačinářů. Studem nejčervenější z nich ukázal do houštiny: Asi mu neudělal dobře ten výstup. Smutně pozoroval svýho sípajícího psa, kterej si nejspíš po cestě dal pořádnou dávku tisu.

Bylo jasný, že přišel čas naši posvátnou misi ukončit, co nejrychlejc si sbalit a zmizet. 

Řekla bych, že nějak takhle vznikaj legendy… každopádně tu o Máří Magdaléně mám ráda a do jejího čarovnýho lesa zase brzo ráda zavítám.

PS : Odpolední nešpory se francouzsky řeknou vêpres, náhoda??


Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s