Konec jedný karantény

Jak už víte, nemáte věřit lidem v karanténě, takže to, co jsem psala minule, platí už zas jen částečně. Poslední dny mě přepadá zvláštní nostalgie, že tahle etapa končí. A protože se říká, že věci mají končit hezkejma vzpomínkama, tak jí ještě jeden příspěvek věnuju. Ne že bych si slibovala, že nás od zítra čeká něco o tolik lepšího, ale aspoň symbolicky bych tohle období ráda uzavřela (doufám, že to slyší i koronavirus a taky už to uzavře).

Z chuchvalce zamotanejch dvou měsíců se zase pomalu stává přímka. Občas to v chuchvalci ale zas tak špatný nebylo. Vyzdvihla bych především dny, jejichž jediným, přitom všenaplňujícím cílem byla procházka za západem slunce nad mořem. Večerní utichající, stejně jako ranní klidná Marseille bez turistů a obchodů měla přece jen krásnou a neopakovatelnou atmosféru. A čas, v němž většina lidí nespěchá a plouží se pomalými kroky pohroužená do myšlenek o životě, bezesporu taky.

20200507_202906

Přes den zas bylo zábavný pozorovat, jak se z města stalo hřiště a z dospělejch děti. Asi nikdy jsem neviděla v Marseille tolik seriózních lidí, co skáčou přes švihadlo, kroužej kolem náměstí na kolečkovejch bruslích, klikujou v přístavu jako o život nebo zuřivě běhaj a pak to nenápadně otáčej, když se v dálce objeví rodiče (policie).

20200507_195721

Divím se taky, že se ještě vědci z Oxfordu nezabývali paranormálními jevy v karanténě. Je mi záhadou, jaktože když člověk vyjde třikrát za tejden ven v nahodilý hodiny, pokaždý narazí na stejný lidi. Měla jsem takhle minimálně tři spřízněný duše, který jsem pravidelně potkávala na různých místech. Bavilo mě i vynořování dávno zapomenutých vzpomínek i šílený sny (v posledním se na světě zrušila doprava a z Hlaváku v Praze udělali farmářský tržiště).

Jiný jevy byly zase dojemný ve svý normalitě. Mezi nima určitě místní vlna solidarity. Skoro pokaždý, když jsem někde šla, někdo cestou z nákupu nechal tašku s jídlem navíc hloučku bezdomovců, prodavači v obchodech dostávali od lidí čokolády a podobně. Takovejch menších obrazů asi zůstane víc. Pro mě zůstává symbolickej výjev tohodle období i jedno ráno, kdy jsem vylezla na balkon v teplákách a pozdravila se s prostitutkou z naší ulice, která seděla na protější střeše. Nenamalovaná, taky v teplákách, tam z dlouhý chvíle natírala střešní tašky.

IMG-20200505-WA0002(1)

I v karanténě se dá zažít dobdrodružství. V naší ulici se totiž jednoho dne zjevili hasiči. Pro nás v nevýhodném šmírovacím úhlu začali zachraňovat neznámé zvíře z popelnice a lovit ho do kýble. Součástí zábavy bylo, že se jeden z hasičů dvakrát za sebou převlíkal z hasičskýho do ochrannýho obleku, což jsme naopak měly v úhlu výborným. Když se akce opakovala druhý den po sobě, nevydržely jsme to a šly se zeptat, co zachraňovali. Odpověď byla překvapivá… včely! Myslim, že to byla chvíle, kdy jsem si oddychla, že aspoň podle nasazení záchranných složek je epidemie v Marseille na ústupu.

Po většinu karantény bylo krásně, dneska začíná pršet a má to tak bejt celej tejden… zákony schválnosti platí dál, svět se zas tak nezměnil… a pokud jo, uvidíme, jestli k lepšímu, nebo horšímu.

Takže jak říká tady jedna z mejch karanténních guilty pleasure: Nous n’avons rien à faire, rien que d’être heureux. Tam tam da dam….

 


One thought on “Konec jedný karantény

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s