Nevěřte lidem v karanténě

Pokud jsem někdy napsala něco pozitivního o karanténě, že jsem karanténní typ a podobný věci, nic z toho už neplatí. Je asi 576. den od doby, kdy zrušili čas. Kdy se lineární čas se záchytnými body v budoucnosti změnil v neuchopitelnou hmotu, která se převaluje kolem. Řídkou, slizkou hmotu, která nesnesitelně pomalu protejká mezi prsty.

Zpočátku jsem se ji snažila zachytit. Občas byla hustá a plná, tak jsem ji měla ráda. Na jednu stranu se mi zamlouvala. Dělala jsem si v ní systém, občas si ji i užívala. Čirá přítomnost bez traumat minulosti a nároků budoucnosti. Bála jsem se, že v ní nakonec najdu zalíbení. Zalíbení ve světě bez času a ostatních. Zadostiučinění, že jsou si všichni svým způsobem rovní.

Bejvala jsem karanténní šprtka. Se studiem arabštiny začala prozíravě už měsíc před karanténou a během ní si už asi navždycky osvojila věty Kde jsi? – Doma. Cos dělala? – Jedla… A trochu pracovala. Trochu psala. Poslouchala a četla. Trochu pomáhala. Cvičila. Vzala na milost telefonování. Kdybych mohla jíst chleba, určitě bych taky nějakej upekla. Zpytovala svědomí, omluvila se všem, kterým jsem kdy ublížila, a odpustila těm, co ublížili mě. Karanténní guruové by se tetelili blahem.

Tohle období trvalo podle mě tak 300 dní, když se zjevil místní karanténní guru – Macron. A oznámil, že tohle celý bude trvat minimálně ještě jednou tolik. Kdo ten večer nebyl v depresi, neni člověk. Připojme k tomu fakt, že moje spolubydlící se následně rozhodla využít získaný čas k hodinám zpěvu po Skypu, které vyvrcholily 25. dubna oslavami dne osvobození Itálie pětihodinovým zpěvem Bella Ciao. V kuse. Nahlas.

Asi tušíte, že jakákoliv pozitivní vize karantény (kromě ochrany ostatních, pokud vůbec) vzala záhy za svý. Lidem, co na otázku Ca va odpovídaj Très bien, už nevěřim ani nos mezi očima a rovnou je mažu. Notuju si spíš s klaustrofobníma cizincema, který jako já už asi nikdy v životě nezapomenou na pocit, jaký to je být daleko, sám a nemoct zpátky. Nemoct nikam. Motat se v kruhu o poloměru 1 kilometr, v poloměru vlastní hlavy.

20200425_192945

Kdo má moře, závidí zahradu. Kdo má venkov a klid, závidí městům společnost a solidaritu. Kdo má děti, nechápe nudu. Kdo se nudí, chce děti. Kdo má společnost, chce být sám. A kdo je sám, zas touží být s někým. Jedeme v tom všichni.

V tomhle divným snu, kdy pořád nechápeme, co se to vlastně venku děje. V tomhle divným snu, kdy si sami píšeme povolenky, že Rejžková může jít na hodinu ven. Kdy si připadáme jako rebelové, když povolený kruh překročíme o půl kilometru. Kdy obejít pracoviště jednou dokola znamená zážitek na celej tejden. Kdy sledujeme, jestli nás u toho nevidí policie a pak před ní v noci v jiným snu utíkáme. Utíkáme za svobodou, ne nějakou zpovykanou, ale za tou, pro kterou běžně žijeme. Za těma, se kterýma chceme být, ale nemůžeme.

Nechci myslet na to, jak dlouho to ještě bude trvat. Nechci vědět, co bude potom. Ale chci, aby už to bylo. A aby to bylo zítra, pokud je zítra v tomhle divným čase ještě zítra.

Věnováno všem zkřehlým existencím.

 

PS: Speciální poděkování rodinnému skajpovacímu týmu, brémskému týmu za duchaplné diskuze (naposled o prvocích), Káče (nejen) za zvířecí videa, Klárce a dalšímu marseilleskýmu týmu, kterej si to teda česky bohužel nepřečte, a taky všem dalším, co napsali

 

 


Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s