Snídaně pro všechny

Řekla bych, že mám určitý předpoklady být karanténní typ. Zvlášť dopoledne si celkem užívám. Vzhledem k tomu, že moje italská spolubydlící má o dost jižanštější rytmus než já, je to jediná část dne, kdy mám byt pro sebe a hlavně jeho nejlukrativnější místo – gauč, který jinak obsazujeme a uvolňujeme podle intuitivního nepsaného rozvrhu. I s dalšíma dopoledníma aktivitama – jako velká snídaně nebo čtení – se dokážu smířit.

Budík na 6:30 je proto v tomhle režimu příjemnej zhruba jako novej graf o koroně. Rozespale zopakuju každodenní rituál – vymačkání pomeranče – který doufám, že mi přičaruje neochvějnou imunitu. Nasadím si roušku od Klárky – Češi jsou ve Francii skoro jediní, kdo je šije, a taky používá. A prázdnou ulicí vyrážim na po týdnu už známé místo. K zelenému charitativnímu kamionu asociace Emmaus, která připravuje snídaně a obědy pro lidi na ulici. Zatím na mě vždycky vyšly obědy, na snídaně jdu dneska poprvé.

20200331_104206

Vyfasuju rukavice a úkol, co už znám. Vyplňování atestací. Ve Francii teď totiž každá vycházka musí být odůvodněná povolenkou, kterou si vytisknete nebo napíšete. Na ulici vás pak může kontrolovat policie, a pokud papír nemáte, může dát pokutu. Kontroluje a pokutuje i ty, kteří nejenom, že nemají papír a tužku, ale nemají hlavně svoje doma. A rada: Zůstaňte doma, pro ně znamená zůstat na ulici. Překvapuje mě, kolik lidí už je tady v hodině, kdy běžně spím. Stát sice poskytl pár hotelů k dispozici, ale nestačí to. Vyplňuju jeden papír za druhým s adresou: SDF (sans domicile fixe – bezdomovec) a povolenku k ,,bytí na ulici,» díky níž by se dotyční měli alespoň trochu vyhnout zbytečným problémům s policií. Šéfka směny chodí kolem a napomíná, ať dodržujeme vzdálenosti.

,,Dneska přišlo RSA (minimální podpora pro lidi bez příjmů), tak je tu míň lidí, normálně je jich tu až třikrát tolik, » vysvětluje mi dobrovolník Emmaus a správce krámku, kde se běžně prodávají věci z druhé ruky, teď slouží jako sklad jídla a hygienických prostředků, které sem můžou lidi během dne nosit. Z potravin pak Emmaus připravuje snídaně a obědy, které rozdává každému, kdo potřebuje. Z krámku taky vede hadice s vodou k provizornímu umyvadlu. Doteď mě nenapadlo, jak velkej problém je v situaci, kdy zavřou restaurace a kavárny, že v Marseille skoro nejsou veřejný záchody a fontány s vodou. A jak zásadní je teď tak nepatrná věc jako možnost umýt si ruce.

Stejně tak vypraná rouška je v takových podmínkách naprostá absurdita, mojí další misí je proto vybrat staré roušky a  rozdávat nové. Když na stůl (podotýkám, že z velký dálky) přede mnou pokládají jeden za druhým špinavý roušky, musím říct, že je to z nějakýho důvodu psychicky trochu náročnější. Přemejšlim, jak se asi cejtěj lidi, co pracujou s nemocnejma, můj obdiv k nim stoupá.

20200404_072054

Směna končí, jdu dolů po hlavní ulici Canebière. V ranní hodiny běžně rušná třída teď vypadá jako moře při odlivu. Jako bahenitý dno, kde zůstali jen ti, co z něj nemůžou ven. Neviditelný dno, který je běžně přikrytý shonem spěchajících ryb.

Nezapomínejme na něj ani teď, aspoň tu snídani si snad zaslouží každej.

20200405_193030

Rouška – středomořský model.

 

 

 

 

 

 

 

 


Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s