Život v Marseille je zábavnej do tý doby, dokud připlouváte a odplouváte jen vy, o něco míň, když vám začnou odplouvat kamarádi, který se nechali strhnout neorurální vlnou. Pokud někdo ve vašem okolí začne podezřele často opakovat slovo permakultura, můžete si bejt jistý, že už je myšlenkama i jednou nohou v záhonku někde na venkově. Pokud se přidá nadávání na vysoký nájmy, nezdravý potraviny ze supermarketu i hektický způsob života, můžete ještě chvíli vyhrožovat, že se na venkově utopí v samotě nebo alkoholu, ale už to nejspíš nepomůže.
Nevím, jak v ostatních francouzskejch městech, ale v Marseille tahle vlna v současnosti celkem bují, a tak se spousta mladejch lidí začíná stěhovat do Ardèche, Cévennes anebo třeba na náhorní planinu Trièves, tak jako část mýho marsejskýho klanu.
Trièves je rozlehlá plošina mezi pohoříma Vercors a Dévoluy. Souhlasím s teorií, že podoba krajiny zásadně ovliňuje mentalitu lidí, a tak není divu, že v tomhle zeleným horským údolí jsou lidi otevřený jako tahle příjemná planina. Každodenní výhledy na okolní hory nabízejí hluboké duchovní zážitky, které se dají přirovnat snad jen ke sledování Panorama na ČT, a tak celkem chápu, že se místním nechce umírat. Bohužel jsem jen těsně promeškala událost roku – oslavu 100. narozenin nejstarší obyvatelky vesnice, kterou jí devadesátiletí sousedé uspořádali v kostele.
Hlavním městem, jak tu hrdě říkají místní, je Mens o velikosti Vysokého nad Jizerou. Mezi jeho hlavní kvality patří dva sympatické bary, kde se můžete setkat se členkami místní feministické komunity nebo si přečíst inzeráty z nástěnky a upoutávky na akce v okolí – například přednášku o alkoholismu. V Mens ale především sídlí lokální radio Dragon, kam jsme se samozřejmě vetřeli a u krbu poslouchali žhavé živé vysílání s aktualitami z okolí i příspěvky, které nahráli lokálové. Mluvené slovo vyplňuje v mezičase hudba Davida Bowieho, který se tu, jak jsme zjistili o den později, těší mimořádné oblibě. Na místním koncertě totiž pozvaný interpret zahrál pět svých písniček a po zbytek večera se z kazeťáku pouštěl… David Bowie.
Jak by se ohradili neorurálové, na venkově přece nejde o kulturu, ale o přírodu. A ta se v okolí Trièves mimořádně povedla. Podle libozvučnýho jména jsme si vybrali balád okolo vesnice Chichilianne, odkud se v dobách, kdy ještě padal sníh, nabízely běžkařský trasy, dneska spíš pěší, s krásnými výhledy na jednu z dominant údolí, horu Mont Aiguille.
Tahle hora ,,jehla,“ dřív taky ,,nedostupná hora,“ je známá především tím, že na ni v 15. století poprvé vylezli horolezci a položili tak základy alpinismu. Místní pak doporučujou návštěvu Vercors hlavně na jaře, kdy se dá pohoří přejít za pár dní se zastávkami v místních refuges. A tak doufám, že se na jaře zase stanu neorurálkou, i když jen občasnou. Záhonky a prasata si zatím nechávám na důchod.
bujabéza 