Plán číslo 1 598 – uspořádat jednou v Marseille česko-mezinárodní festival (pokud máte nápady, nebo spoustu peněz, dejte vědět:)). A tak jsem díky programu Go and See vyrazila na obhlídku do německejch Brém, kde něco podobnýho nejen plánuje, ale opravdu pořádá Libuše Černá se svým wunderbar týmem.
Festival Globale, kterej tahle milovnice chřestu a zelí založila, tak každoročně hostí hvězdy německý, český i další literatury, letos třeba nositele německé literární ceny Sašu Stanišiče, slovinského básníka Aleše Štegera a další. Nevýhoda německejch autorů je, že mluvěj německy, a tak vám úplně nemůžu říct, o čem byla většina čtení, kterých jsem se zúčastnila, jelikož jsem v Duolingu došla pouze k lekci, kde se opakuje pořád dokola Brot und Wasser. Když jsem se chtěla aspoň dozvědět, jak říct v tramvaji něco jednoduchýho jako ,,sorry” a Viki odvětila entschuldigung, snahy o německou konverzaci jsem vzdala. O to víc jsem se tak mohla soustředit na prohlídku města a přemýšlení o tom, proč vlastně zvířátka z Brém nikdy do Brém nedošla.
Prohlídka bohudík, nebo bohužel, skončila objevem ulice s nezapamatovatelným názvem podobajícím se entchuldigung a znamenajícím něco jako Jihovýchodní cesta vedoucí k severozápadní bráně. Ulice s atmosférou ,,něco mezi Libercem a New Yorkem” nabízí všechno, co potřebujete k životu – od pestrobarevnejch vln po kavárny pro deštivý dny, takže jsem se z ní v podstatě nehnula. Setrvalý pobyt v jejích různých částech mě přesvědčil o tom, že i v německých městech může být hezky.
Zdálo by se, že ulici už neopustím, když jsem byla jmenovaná do delegace, která měla na nádraží vítat další kometu tohodle festivalu – Jaroslava Rudiše. Na pouti před nádražím jsme mu na uvítanou koupily perníkové srdce s nápisem Prinz, což podle mě nedostatečně ocenil. Omluvou mu budiž nervozita před slavnostním zahájením festivalu na slavnostním místě – v radnici ze 17. století, která by mohla se zavěšenejma lodičkama soutěžit s marsejskou Notre-Dame de la Garde. Tyhle prostory vyloženě vybízely k tomu, aby se v nich něco podepsalo, a tak jsme podepsaly brémsko-marsejský pakt, jehož poslání momentálně upřesňuje tanžírský dodatek.
Rudiš četl v němčině něco o knedlíkách z Liberce (z nový knížky Winterbergova poslední cesta) a všichni se smáli, tak jsem se smála taky. A potom zas dojímala, když nás vzal do svojí oblíbený, krásný starý hospody k Wolfgangovi, který je jeho literární inspirací.
Silné emoce další dny spolehlivě utlumila návštěva příšernýho Hitlerova bunkru na ponorky, kterej je tak velkej, že ho nikdo nedokáže zbourat, a jehož zdi pro festival citlivě rozezněla česká kapela Tomáš Palucha, i návštěva muzea migrace v neutěšeným Bremerhavenu, kterou nesmírně doporučuju, pokud si chcete věrohodně zkusit, jaký to bylo se třeba v 19. století nalodit a vyrazit do Ameriky.
Největším zážitkem tohodle výletu ale rozhodně bylo setkání s činorodou, vzdělanou a vtipnou Libuší Černou, která odvádí důležitou práci pro českou kulturu v zahraničí, i sledování symbiózy se stejně skvělou Viki, která ústí v nepřetržitý proud srandovních komentářů a skečů.
Bylo to globále, moc danke!
Genau.
PS: Rozhovor s Libuší si můžete poslechnout tady (39. minuta): https://vltava.rozhlas.cz/poslechnete-si-zaznam-mozaiky-8094729?fbclid=IwAR1j61xSriUWacXzIHIFQ2P6PG4C_Od6KOFHOWuAS64Oc3PgPhSICbKlztY
bujabéza 