bujabéza

Rok 2018 mi nadělil mimo jiných lidí a zážitků jednu ideální čtenářku. Nejen, že si koupila knížku o Marseille, ale přijela se poctivě na vlastní oči přesvědčit, jestli si nevymejšlim. Přikráčela s minipsíkem, co ji doprovází na cestách, usedly jsme do Videodromu na Cours Julien a mně bylo po chvíli jasný, že naproti mě sedí osobnost. Postavy a místa si nevybírá jen ve svý divadelní pracovní náplni, ale i v životě. A tak jsem byla pyšná, když mě pozvala do jednoho ze svých působišť – marockého Tangeru.

Tanger jsem si mlhavě pamatovala z dávné návštěvy, trajektem ze Španělska, které je za jasného počasí na dohled, asi takhle: palmy, bulvár, čaje, drogy, špína. A teď si hodinu po příjezdu sedím na terásce kavárny a někdo mi leští boty (vim, že to zní hrozně, ale kdybyste tam jeli, rozhodně si je nechte vyčistit, jak nový!). Z přilehlého věhlasného knihkupectví Librairie des Colonnes, kde se scházeli Kerouacové a Burroughsové a které do své smrti vlastnil partner Yves Saint-Laurenta Pierre Bergé, teď vycházejí místní intelektuálové. A my bydlíme přímo u provozního knihkupectví a francouzského spisovatele Simona, v bytě jak vystřiženým z literatury.

Šílený domovník, v Tangeru důležitá funkce, si nás pohledem zapisuje do databáze a od tý chvíle ví o každým našem kroku. Mezi jeho denní činnosti patří přesouvání kola z chodby ven a zpátky. Vyhazování klíčů a vyrábění nových, za asistence dalších domovníků z okolí. Chlad bytu vyvažují všudypřítomné knihy, obrazy, staré mapy, psací stroje a pokojové květiny. A výhled na marocké selské baroko.

První džus. První taxi. Šest pasažérů plus řidič. Buď ráda, že nemusíš držet dveře, aby neupadly. To se tu občas děje. Směje se Viktorie. Luxusní čtvrť Kalifornie. Králův palác a pak už překrásnej park, jehož jméno neumíme vyslovit, tak mu řikáme Pericardis. Tanžírský Calanques.

Tam, kde Atlantik potkává Středozemí. Kde v Herkulově jeskyni visí mapa Afriky naopak. Maják Cap Spartel s nádhernou kavárnou. Je to tu jako z Felliniho! Vykřikuje holandský spisovatel marockého původu, který nás doprovází s rodinkou, a je další z neskutečných postav Viktoriiného světa. A já jsem ráda, že si jako ve filmu nepřipadám sama.

Džus. Káva. Džus.

Program džus káva džus, džus čaj džus případně džus káva tajine, nám pohodlně vystačí i na další dny. Objevuju další neuvěřitelný místa. Tanžírský Bio Oko Cinema Ríf na náměstí Grand Socco, v jehož kavárně je důležitý se ukázat, pokud jste marockej hispter. Tuhle éru už naštěstí máme za sebou, a tak za 2 a půl dirháče poctivě chodíme na starý francouzský klasiky jako Bláznivý Petříček nebo Pickpocket.

Stalkujeme filmový místa z Jarmushova Only lovers left alive, mimo jiný výbornou kavárnu Bába, kde kdysi vysedávali Stouni.

Starou Kasbu.

Bloudíme medinou.

Zas jako Stouni (jak jinak) sedíme v Café Hafa, jedný z nejhezčích kaváren, co jsem kdy viděla s výhledem na moře, které podle několika ověřených svědectví teče do kopce.

A pak se po několika dnech zjeví On. Simon. Už mě ani nepřekvapuje, že v bytě jako z literatury bydlí literární postava. Charismatický ošálovaný pokašlávající bohém nás vezme do ještě víc španělskýho Tetouánu, kde je na rezidenci. Kocháme se horama a oprejskanejma dlaždičkama na kopci a pak se ztrácíme ve spletitý medíně s ,,traditional berber márkyt! ».

A pak už zas do Tangeru diskutovat s místníma o tom, jak strašně rychle se město mění a jaký to má dopady. Přesto v něm něco mystickýho, přitažlivýho i šílenýho snad ještě nějakou dobu zůstane.

• Já si tady připadám jako ve filmu.
• Ale to neni film, to je tvůj život.

Dny, kdy život připomíná film, jsou stejně nejlepší, a tak děkuju nejlepším tanžírským hostitelům!