bujabéza

Pokud to neni nutný, spory nevyhledávám. Člověk ale nikdy neví, zvlášť v Marseille, a známosti mezi advokátama se můžou vždycky hodit, a tak jsem se v létě nechala zapřáhnout v jedný z prestižních kanceláří na námořní právo. Nabídka od kamarádky se mi hodila do krámu s vidinou vyhnutí se letním davům v muzeu a získání času na práci na projektu, o kterým vám možná řeknu, pokud ho někdy dokončim.

Honosná kancelář s výhledem na přístav (mimochodem dřív jedna z nejvyhlášenějších restaurací na bujabézu v Marseille). Interiér z filmů Wese Andersona. Pohovor standardně marsejský. – Životopis máte? – Jé, já ho zapomněla. – Ale tak anglicky nějak umíte? – Jojo. – Tak si uděláme test, jak byste přeložila z angličtiny merchandise? – Marchandise.  – Perfektní, tak ve středu.

Práce se od začátku zdála jednoduchá. Stejně jako sekretářka, kterou jsem zastupovala. Tohle je telefon. Řekla důležitě během školení. Požádala jsem, jestli mi o něm může říct víc, jenže to už začala vykřikovat: Šanony, šanony, musíme rychle srovnat šanony! A tak jsem ani ne po hodině v nový práci klečela na zemi a srovnávala šanony (rozuměj dělala práci, která se sekretářce nechtěla dělat).

Když odešla, hrdě jsem poprvé zvedla telefon a řekla naučenou formulku: Kabinet avokád, bonžůr! Kolem chodili důležití advokáti a tvářili se, že jim nepřijde vtipný, že se ve svym jazyce jmenujou stejně jako avokádo.

Při dlouhých chvílích jsem si pročítala dossiers plný zábavnejch případů: od děr v lodích, po nákupy luxusních jachet a pokuty za nelegální vjezdy do přístavu. Až přišel první velkej úkol: překlad z angličtiny. Velká tlustá složka s nápisem: Spor o zkažený mušle. Zásilka mušlí se pokazila kdesi na cestě z Chile do Francie. Nevěděla jsem, komu fandit, mrazák se může rozbít každýmu, zároveň shnilý mušle taky nechce jíst nikdo, že jo, a tak jsem to nakonec přeložila doslova a nic si nepřimyslela.

O mušlích už jsem toho věděla dost, zato o pracovních podmínkách vidu ani slechu. A tak jsem se šla po tejdnu poptat po smlouvě. – Pardon? Ťukalo avokádo dál do počítače. – No já jen jak je to s tou smlouvou… – Smlouva? Slyšel jsem smlouva??? Avokádo zbělalo víc než jeho čerstvě vypraná košile. – My jsme mysleli, jakože… no jakože… by smlouva nebyla… eee. Noo účetní se vrátí na konci léta, tak uvidíme.

Tím ale vykořisťování pracovníků z Východní Evropy neskončilo. Na scéně, líp řečeno, na telefonu, se začala objevovat zběsilá postava majitelky kanceláře. Mezi její oblíbené discliplíny patřilo volání z auta a vykřikování, že nemá čas. Pokaždý, když jsem něco přeslechla, a řekla Pardon, neváhala zařvat: Umíte snad francouzsky? Nebo bude snad snazší, když budeme mluvit anglicky? Opakovaný xenofobní poznámky mě po třetím telefonátu začaly dost nebavit a tak jsem se rozhodla, že budu na všechno odpovídat jenom OK. To ji podle plánu vytočilo ještě víc a začala hystericky křičet do telefonu, jestli si myslím, že jsem v kadeřnictví. A pak si šla vylejt vztek na stážisty.

Nebudu vás unavovat obsahem dalších telefonátů, nakonec jsem naškrobence svojí kadeřnickou francouzštinou trochu proškolila o pracovním právu, vysvětlila jim, co to je smlouva a výplata a s kanceláří už nechci mít nikdy nic společnýho (pokud mi teda někdy neshnijou mušle).

PS : Pokud to neni nutný, spory nevyhledávám… a ani se nějak extra ráda nemstim… ale…. přece jen… možná… někdy… kdybyste náhodou v marsejskejch barech na záchodcích viděli jistý telefonní číslo s nápisem Je suce bien, zavolejte a uvidíte, kdo vám odpoví… 🙂