Po tom, co Marseille málem shořela po prohře ómka v Evropský lize, jsem si chtěla dát od fotbálku trochu pauzu. Mistrovství jsem proto poměrně dlouho celkem úspěšně ignorovala. Jenže jak řiká starý marsejský přísloví, můžeš nechtít na fotbal, ale on si tě stejně najde.
A tak jsem v pátek zamířila na plánovanej sraz s Anne-Claire. Aniž jsem si všimla, nenápadně ho přesunula do obskurního petanquovýho klubu v Le Panier. A tak se ani nenaděju a kráčim si to na zápas do skákající boudičky, kde starej petanquář rozlejvá pastis a minipivo za euro. A rozpálený fanoušci se chladěj ledem zevnitř i zvenku. Atmosféra to byla tak zábavná a vedro tak velký, až jsem s hrůzou zjistila, že jsem poprvé v životě řekla, že pastis je výbornej.
Místo semifinále jsme se zase rozhodly vyrazit na jediný místo, kde se nedává fotbal. Na střechu La Friche, kde začínal festival Jazz des 5 continents. Usadíme se do lehátek, emočně se připravujeme na západ slunce, muzikanti polechtávaj bicí… když vtom, po dvou skladbách, přijde vlasáč a oznámí, že se koncert přerušuje a bude se dávat fotbal. Z pohodlnejch lehátek se těžko vstávalo, a tak nezbejvalo než zůstat na celej zápas.
Absence na finále bylo pojištěná, protože zrovna odjížděl můj šampion du monde, máma, a tak jsem měla neprůstřelnou záminku jít ji vyprovodit. První poločas jsem tak strávila marchons marchons na nádraží a musim říct, že to bylo dost hezký marchons, protože ve městě nebyla ani noha (tim myslim především nohy od aut).
Bohužel na druhou půlku už jsem neměla program, navíc jsem vycejtila, že bych si na tomhle vítězství mohla trochu přihřát polívčičku, a tak jsem přece jenom vyrazila za kamarádama do Panier. Vyšlo to akorát hezky na konec, kdy začali zpívat, slzet, smát se Macronově zmoklý patce a litovat, že marsejský hráči hráli všehovšudy asi dvě minuty. Jako správný Francouzi slušně řekli, že Chorvati by si to taky zasloužili a pak neslušně naskákali do špinavýho přístávku.
Prostě blé.
bujabéza 