bujabéza

Pokud se chci seznámit s Pamelou, bylo jasný, že je potřeba začít víc běhat. Po zimním morálním i fyzickým útlumu jsem to proto vzala od marsejský dlaždičkový podlahy a začala chodit nejenom na jógu s hodinama jako Confiance, Motivation, Volonté, ale přihlásila se konečně i na velkoběh Run in Marseille. Že bych byla velkej fanoušek běhání se říct nedá, když se ale spojí s příjemnějšíma aktivitama, třeba poslechem hudby nebo koukáním do moře nebo zeleně, můžu ho zařadit mezi oblíbený činnosti.

Trénink jsem zároveň pojala jako průzkum novejch částí Marseille, z něhož vyplynuly následující best of běžecký destinace:

Corniche – pobřežní trasa s největší šancí potkat Pamelu. Když člověk běží od přístavu, je třeba mít celou dobu otočenou hlavu směrem doprava, protože tam je moře. Nalevo je silnice, která dojem trochu kazí.

Bonne Mère – podle mnoha kluků ,,pohodová trasa, kde si jen oběhneš kostel.” Ke kostelu vede ale pěkně strmej kopec, ze kterýho mi je špatně, jen co ho vidím, takže jsem zatim nezkoušela.

Parc Borély – příjemný běhání s přeskakováním nevyzpytatelnejch dětí, který se dá podle rekreačních běžců zakončit palačinkou na pláži. Preferuju před Bonne Mère.

Calanques – nejkrásnější trasy a výhledy, potřeba dobrejch bot, času a velký dávky motivace.

Parc Pastré – něco mezi Borély a Calanques, pro dobrej pocit je možný vyběhnout jeden kopec a pak už se jen flákat na rovině. Pozor na koňský kroužek v areálu. Vede tam taky věhlasný marseillský kanál a můžete se pokochat i chateau.

Trénink a veskrze asketickej život (celých 14 dní suchýho února, jednou dokonce návštěva čajovny!) mi bohužel poslední týden překazilo několik společenských akcí. A tak jsem se v posledních dnech držela hlavně rady kamarádky: jíst hodně čokolády.

S čokoládou v kapse a Laurou po boku jsme v osudnou neděli vyrazily na náměstí Castellane. Laura sice předešlej den slavila Svatýho Patrika, ale hned na prvních třech kilometrech se ukázalo, že i v tomhle stavu má lepší formu než já. Utekla mi, když jsme dobíhaly k moři, tak nezbylo než si zopakovat pár pouček z jógy: hlavně si užít přítomnost okamžiku, že jo, a soustředit se na příjemnej úsek podél moře, na kterej jsem se nejvíc těšila.

Nic proti józe, ale příjemnýho na tom nebylo skoro nic, naopak bych řekla, že to bylo dost nepříjemný a na moře jsem se za celou dobu ani jednou nepodívala. Zato jsem cejtila poměrně dobře moře potu, kterej spolu s poryvy mistrálu vytvářel nepříjemnou kombinaci střídání pocitů nesnesitelnýho horka a zimy. Moje poslední kousky motivace pak zabila nechutně veselá vodící paní s tyčkou 1 hodina, která mě předběhla v kopci od pláže Catalans k Palais Pharo, čímž potvrdila, že to pod hodinu nedám.

Když jsme pak vbíhali do Vieux Port, kterej bylo potřeba ještě celej oběhnout, začala už jsem zvažovat, ne za kolik, ale jestli to vlastně vůbec dám. Z konce už si toho moc nepamatuju, jen úvahy, jestli si poslední kilometr nezkrátit plaváním napříč přístavem, a pak už jen unavenej vnitřní hlas, kterej říkal, ať už tohle nikdy nedělám.

Naštěstí zafungovalo kouzlo cílový čáry, za kterou jsem samozřejmě zapomněla na veškerý příkoří a vnitřní hlas obrátil, že to byl zážitek a že tohle se musí ještě někdy udělat, ale rychlejc, příjemnějc… a… s veškerou úctou k Lauře… nejlíp s Pamelou po boku!