Od druhýho kola prezidentský volby a druhýho výletu Marseille-Paříž uplynuly teprv dva tejdny a už se to zdá jako věčnost. Tak aspoň malá, matná vzpomínka, na ty dávný časy, kdy člověk chvíli doufal, že už na něj nebudou všichni ve Francii koukat jako na exota, když vypráví o prezidentovi, co padá do klenotů a vtipkuje o kalašnikovech, a že už mu aspoň někdo uvěří, že jsme trochu vyspělá země.
Po poslední pařížský zkušenosti jsem si vzala na pomoc Tinu.
Naskakující výsledky voleb průběžně kontrolovala dotazem: Conard, ou l´autre?
Nedaleko Père Lachaise nás v příjemný čtvrti pohostila nejmilejší paní Eva, moje první pařížská čtenářka. Obdarovala jsem ji knížkou Opuštěná společnost od Taberyho. – Tabery, kdo to je? Pravila překvapeně. A tak jsem si jen řikala, jak je vtipný, že žijeme v malý bublině končící hranicema, za kterejma jsou Taberyové (a to nic proti Erikovi, že jo) i veškerý FB pseudodiskuze a podobný věci všem v podstatě šumák.
Eva má totiž mnohem lepší věci na práci, protože ve volným čase obráží pařížský divadla. Její dcera je divadelní režisérka, která už má za sebou několik úspěšnejch projektů. A tak nás nalákaly na představení, který se teď propírá na prvních stranách francouzskejch kulturních plátků. Prej jsou v něm herci po celou dobu v podstatě nahý. Z obou důvodů jsme nemohly odmítnout.
Když člověk něco dělá poprvý, třeba jde poprý v Paříži do divadla, měl by si dát záležet, aby to stálo za to. A tak jsme měly štěstí, že naše poprvý proběhlo v divadle Bouffes du Nord, který je zážitkem, i kdyby tam nic nedávali. Krásnej sál s dřevěnejma balkonama a freskama na stropě z roku 1876 naproti stanici La Chapelle. Sklenička vína a napětí, kdy se objeví první naháč. Adaptace Maladie de la Mort od Marguerite Duras ale velká řehtačka nebyla, spíš by člověk potřeboval víc skleniček, aby neskončil v depresi.
Depresi naštěstí oddálil příslib spatření hlavní hrdinky a herečky Laetitie Dosch, která je adoptivní členkou Eviny rodiny. Do divadelního baru přišla k našemu zklamání oblečená, takže jsme ji málem nepoznaly. V indickým bistru pak vyprávěla o svejch současnejch projektech, o roli ve filmu, na kterej lákaj plakáty v nekonečnejch chodbách pařížskýho metra i o aktuální nominaci na Césary. Ještě nikdy jsme si v indickým bistru nepřipadaly tak důležitě.
Druhej den jsme měly skvělej nápad jako stovky Pařížanů jít se podívat na rozvodněnou Seinu a nejlíp z co největší blízkosti. Byla šílená zima, a tak jsme furt jenom dokola opakovaly Zima a Conard.
Jedna věc tu ale nehrála! Zatímco my jsme vytáhly nejnatuněnější kabáty a svoje roční zásoby svetrů (slovy dva), abysme vypadaly jak marsejský buřty, Pařížani si lehce vykračovali v sáčku s šátečkem kolem krku, jako by se o dva tejdny pozdějc nechumelilo. A tak jsme zahájily důkladnej průzkum s názvem: Proč Francouzům neni nikdy zima. Brzo přinesl první výsledky.
A musim říct, že se závěrem jsem hrozně spokojená, protože po týhle záhadě už pátrám tři zimy a konečně jsem ji rozluštila (validitu průzkumu jsem následně ověřila při první směně v šatně v muzeu, kde se hypotéza potvrdila). Takže se podržte. Francouzům nikdy neni zima… protože… pod svejma sáčkama nosej hrozně tenký, ošklivý, ale děsně výhřevný péřovky, který pak srabsky zamaskujou hezčím kouskem oblečení! Což mi přijde celkem scandaleux.
Takže už se těšim na další výlet do Paříže, protože, jak doufám uznáte, přináší zásadní objevy…
bujabéza 