Když už, jak řekl někdo v Praze, řídim v Marseille muzeum, řekla jsem si, že bych mohla řídit i rádio a přihlásila se na stáž do rádia Žába (Radio Grenouille).
Chápu, že to zní jak nějaký vidlácký rádio, ale věřte, že na marseillský nezávislý scéně se Žába těší velký vážnosti. V bejvalý továrně La Friche kváká od roku 1981 na frekvenci 88,8. Patří mezi takzvaný community radio, případně radio libres, kterejch je ve Francii asi 600. Spojuje je to, že nemaj reklamy, takže ani peníze. S o to větším nasazením se věnujou místnímu rozvoji, nekomerčním a sociálním tématům, audio tvorbě a samozřejmě hudbě. Vysílání se navíc často odehrává v terénu, a tak se občas vyskytujou třeba v Mucem nebo v nou gou zónách.
První den jsem se loudala spíš jak do rádia Šnek. Předcházely tomu dvě historky z prosince. První, návštěvník z muzea, kterej klasicky miluje Čechy (Češky ještě o něco víc). Chvíli si povídáme, načež si najde moje výstupy na googlu, včetně rozhovoru na Radio Prague. O tejden pozdějc přijde mail. Neuražte se, ale opravdu není možné v rádiu použít slovo mec (chlap)! Příště, prosím, použijte slova muž, případně osoba. Následuje výčet dalších slov, ,,kterým by bylo lepší se vyhnout, jelikož je znát, že jsem se je naučila od svých mladších kamarádů. » Lichotka na druhou. Druhá historka je podobnýho rázu, tentokrát se ale muž, případně osoba z našeho radio kolektivu Du Tarpin su la Planche opřel ve skupinový mailový konverzaci do mojí výslovnosti. A hádejte, kde muž, osoba, případně dementní šovinista pracuje. V rádiu Žába.
Při nástupu jsem proto měla žabí stehýnka poměrně silně sevřený. Naštěstí mi můj žabí školitel záhy nabídl, jestli se nechci zapojit do workshopu s bláznama v rámci projektu Radio La, kde se na vysílání podílej psychicky nemocný. Na začátku ateliéru jsme měli říct naše resolution (předsevzetí). Jeden z bláznů řekl 800×600 pixelů. Načež druhej řekl, že by chtěl, aby se na všech úřadech nainstalovaly bazény pro lidi čekající ve frontě. Začalo se mi tu líbit.
Následoval ateliér s umělcema, co studujou elektroakustickou tvorbu na místní hudební škole. Osazenstvo se popravdě od bláznů moc nelišilo. V rámci création vymysleli, že se udělá zvukový recept na koláč naopak (tarte tatin), přičemž si každej vylosuje jednu surovinu, kterou musí zvukově zpracovat. Všichni se tvářili děsně vážně, a tak jsem se ani nedovážila zeptat, jakej to má vlastně smysl a začala přemejšlet o svejch 8 jablkách. Výsledná symfonie z Apple Storu a kostela šahala budoucím producentům a zvukovým nadšencům asi tak po ušní lalůčky, ale nevadí. Zato na jejich troubu nebo mouku by se dalo poměrně slušně zapařit.
Na závěr už jen poznámka k mojí oblíbený francouzský disciplíně – pracovním poradám. Hodně se na nich mluví, nic se nevyřeší a trvaj nesmyslně dlouho. Většinou se naštěstí nakonec někomu začne chtít kouřit, a tak se ukončej. Žabaři maj dobrý uši, a tak se třeba hodinu probíraly vrzající schody, aby se na konci řeklo: Co se dá dělat, vržou. Další hodinu se probíralo, proč dal někdo svýmu projektu pracovní název sedimenty. A debatu pak na několik hodin ovládl excentrický novinář držící se za hlavu a vykřikující, že současný umění je v krizi a že umělci přebírají jen témata z médií.
V Žábě se člověk prostě nenudí a kdyby byla nějaká Žába, co sedí na bohatym prameni, rozhodně bych se u ní nechala zaměstnat, protože to byla skvělá zkušenost. Nicméně po dnech zvuků, hluků a bláznů si teď nejradši dopřeju skladbu žabí modly – Johna Cage:
PS: A jako bonus rozhlasový cvičení z Prahy:)
bujabéza 