Loni jsem na tomhle významným vědeckým periodiku publikovala srovnávací studii Marseille vs. Oxford. Vědci z Oxfordu to samozřejmě četli a poprosili o pokračování, tak tady je. Tentokrát o Londýně – městě, kam by se řeklo, že se nejen Marseillan může jet přiučit něco o slušným chování…
Když se mi v Portugalsku nepodařilo zabít na narozeniny kamarádku Claru, udělaly jsme test, jestli se mi to nepovede s Claudií na její narozeniny v Londýně. Takhle nějak jsme vtipkovaly při večeři v Soho, když jsme poslouchaly meditační hudbu a britský akcenty. Nerozvážně jsme v bistru zanechaly čínský hůlky a vyrazily do ulic.
Hele, kluci jdou z promoce. Smějeme se při pohledu na vyšňořený kolemjdoucí. Když vtom, zničehonic, s britským klidem, jeden kluk prohodí druhýho kluka vitrínou zlatnictví. Asi měl lepší známky… Šprtovi teče krev po celý hlavě, druhýho mezitím málem sráží taxík, strážníky to ale nerozhodí, rozvážným krokem k nim dojdou a slušně se zeptaj, co se stalo a jestli jim můžou pomoct. Na košile ostatních vyšňořenců v ulici dopadaj kapky šprtský krve. Nikdo ani nehne brvou, asi v domnění, že klasicky prší.
Se stejnejma poker fejsama se proto zeptáme, kde můžeme najít nějakej ,,klidnější » bar. Bar Warwick. Košiláči, co už nejspíš promovali před pár lety. Slušňáci, co se jim maximálně kolem půlnoci začnou zamotávat kravaty. Sedáme si vedle seriózního muže, u kterýho by si člověk skoro sjednal pojištění. Jenže ještě ani nedosednem, když se pojišťovák skácí ze židle. Lidi, co jsou ještě střízliví, se mu snažej pomoct, dva se přecenili, nezvládaj to a padaj na něj. Když se chudák nakonec vyhrabe z hromady, je zmaten, sedne si do koutku, začne brečet a objedná si další pivo.
Zábavná scénka je bohužel brzo přerušená zběsilým úprkem dalšího z hostů. Využil zmatku kolem kolabujícího pojišťováka a začal vybírat kabelky. Skáčou na něj dva sekuriťáci a dva businessmani, který hrdinně stahujou kravatu a svazujou mu s ní ruce. Největší bizár na celý situaci je, že nikdo nekřičí. Všechno se děje spořádaně, pět mužů s ledovým klidem sedí na šestém muži a čeká na policii.
Brečící muž dál truchlí v koutě a brečí a nikdo mu už nevěnuje pozornost. To se bohužel nedá říct o nás, a tady začínáme litovat, že jsme naši jedinou zbraň, čínský hůlky, nechaly v restauraci. Po dvou bitkách řady mužů v baru prořídly, a tak se přeživší chopí šance. I built James Bond building! I work for Dubai! I do business! Připadáme si jak na pracovním veletrhu. A navíc nám nabízej kolu! Super. Asi tušíte, kdo z naší trojice byl poslední, komu došlo, že coke neni coke jakože coke…
Nedaly jsme si coke ale pivo a zbytek večera se bavily pohledem na město, kde všichni přes den makaj jak blázni, večer utrácej těžce vydělaný prachy za coke a pár piv, aby ve výsledku spadli ze židle.
Ale slíbila jsem srovnávací studii. Přijde mi vtipný, že se mě často někdo ptá, jestli je to v Marseille nebezpečný, nechci generalizovat a samozřejmě tenhle večer v Londýně byl spíš souhra náhod, ale tolik vožralejch lidí a bitek jsem tady třeba nikdy neviděla, přesto určitě Londýňan dostává takovou otázku jako já o dost míň. Slušný oblečení a dojem elity dělá svoje.
Claudie přežila a Marsejani nedostali lekci slušnýho chování. A naopak by Britům rádi dali jednu o tom neslušným: když už děláte bitky, tak nedělejte, že je neděláte, v Marseille by se do komentování aspoň zapojil celej bar, pro diváky je to pak mnohem větší zábava!
PS: Bohužel jsem moc nestíhala fotit, jako ilustrační fotka by snad mohla posloužit tahle legendární z Manchesteru:)
bujabéza 