Až budu v důchodu, ráda bych napsala motivační knížku, kde se lidem dávaj zbytečný rady, po kterejch se cejtěj líp. Tou dobou už, doufám, budu vědět spoustu věcí a budu moct dávat hodně dobrý moudra. Mezi moje nejoblíbenější rady zatim patří: uvidíš. Následuje: Všecko dobře dopadne. Všechno špatný je k něčemu dobrý. Hlavně musíš mít sám sebe rád a pak už všecko půjde samo! Vzhledem k tomu, že mi teď občas píšou cizí lidi, jak to dělám (nevim přesně co, ale stejně radim, že jo), řekla jsem si, že by jedna další chytrá rada nemusela přijít vniveč.
Čili moje dnešní rada zní: Dělejte blbosti, který jsou zábavný, i když se zdá, že nikam nevedou, protože většinou nevedou tam, kam jste si mysleli, ale třeba vedou někam jinam, než jste si mysleli (čim delší a složitější věta, tim moudřejší moudro). Ověříme si to na příkladu ze života.
Před létem jsem si pořídila diktafon a začala s nim dělat pokusy. Jak už víte, v Marseille je každej druhej umělec, a tak v rámci small talků musíte zdůrazňovat, že zrovna máte rozdělanej ,,projet” anebo že dneska večer nemůžete, protože máte sraz se svym ,,collectif.” Když se projet knížka chýlil ke konci, bylo jasný, že je potřeba vymyslet novej. Shodou okolností celostátní radio Arte zrovna vypsalo tradiční letní soutěž na création sonore. Jedinečný letní zážitek do 4 minut. Protože moje zážitky bejvaj jedině jedinečný, bylo jasný, že musim vyhrát. Navíc jsem spolíhala na to, že porotu pobaví můj srandovní přízvuk, takže už jsem se viděla s výhrou – luxusníma sluchátkama – v kapse.
Je záhada, že jsem tu v létě zapomněla napsat o jedinečným výletu na ostrov Porquerolle, kam nás pozvala jedna z mejch nejoblíbenějších Francouzek Marlen. Její dědeček má dům na jednom z nejkrásnějších míst v kraji a my jsme měly štěstí strávit v něm tři dny. Poslední loď odplouvá kolem šestý, a pak už máte ostrov jen pro sebe.
Byly jsme čtyři holky, panovala neuvěřitelná harmonie, která se v podobný ženský konstelaci vidí vzácně, jezdily na starejch dědečkovejch kolech, koupaly se na plážích, kde se nám zachtělo, cpaly se zmrzlinou a při západech slunce rozumovaly o životě. A čekaly, kdy za náma přijede dědeček Loulou, o čemž je ostatně i moje soutěžní nahrávka:
http://audioblog.arteradio.com/post/3080636/chez_loulou/
Neni to moc překvapivý a navíc už sem to prozradila v nadpisu, ale soutěž jsem nevyhrála. Porota zveřejnila první tři výherce, podle holek jsme byly 4. až 6.. Přišel podzim a letní dobrodružství i nahrávka se rozplynuly v podzimním oparu.
Bylo to zrovna ve chvíli, kdy jsem se začala poohlížet po stáži v création sonore (rozuměj takový ty dny koukání do internetu bez výsledku), když se ozval Pierre. Slíbila jsem, že vám řeknu, kde se vzal na výletě v Ardeš, tak už to víte. Milovník nezávislejch rádií poslouchal skoro všechny příspěvky z letní soutěže. A protože je v Marseille a náš Loulou ho zaujal, napsal mi a pozval mě na kritickej kobereček. Vytknul technický zpracování, ocenil kreativitu a vyprávění. Asi mi chtěl spíš zalichotit, nicméně bych prej s potenciálem měla něco dělat. Bohužel nepíše motivační knížky, a tak mi neřek, jak s tim mam asi něco dělat. Zatim jsem dostala povinnou četbu rádiovýho časopisu Syntone Revue a mám za úkol koukat, poslouchat a zkoušet, abych se mohla připojit ke collectif. Ještě nevim, co z týhle náhodný stáže vzejde, ale podle svý zatim neexistující příručky řikám: Tak uvidíš.
PS : Takže promiňte, dneska večer nemůžu, mam COLLECTIF!
bujabéza 