bujabéza

Macron už novoroční projev měl, tak bych nerada zůstala pozadu, bilancování totiž patří mezi moje oblíbený disciplíny. Ponávratová doba z Prahy do Marseille a naopak je vždycky zvláštní. I když moc nemusim generalizování a srovnávání, co je lepší, stejně teď polovinu času v podstatě nepřemejšlim o ničem jinym (hned po hledání smyslu života), třeba proč neni v Praze moře nebo proč se moje oblíbený lidi nemůžou přestěhovat za mnou. Vnitřní česko-francouzskej boj občas graduje do absurdit. Třeba se zakousnu do výborný mandarinky ošlehaný středomořskym sluncem a zapřísáhnu se, že do konce života už nechci pozřít trapnou pražskou mandarinku. A pak se na mě postopadesátý lišácky vytáhne nějakej náhodnej Francouz s výrazem, jak kdyby objevil svět: Slyšim, že nejste z Francie! A mam zas chuť bejt už jenom s Čechama, který se pro jistotu nebavěj s nikym.

A najednou jsem zas v Marseille. Ve městě, který nepatří do Francie a snad ani do tohodle světa. Po pár dnech v Praze mi vždycky připadá, že Marseille ani neexistuje a že mě sem někdo občas umístí jako do nějaký srandovní barevný koule, nechá mě tu chvíli se koulet a pak mě zase vrátí do šedší reality.

Občas mam taky pocit, jako by za můj pobyt neuplynul žádnej čas. A přece. Něco se za ty dva roky stalo. Je to neuvěřitelný, ale vánoční průzkum v Praze mluví jasně – dospěli jsme. Většina mejch kamarádů, a světe div se, možná i já. Asi se to po třicítce stane každýmu. Každej se s tim vyrovnává jinak, někdo dětma, jinej drogama a antidepresivama. Ještě zvažuju, ke který skupině se připojim.

Večery nejradši trávíme pod peřinou s knížkou, začínáme se smát u českejch filmů, prohlížíme si kalendáře zimních krajin a zvířat, místo vánočních večírků si vyprávíme o vánočních dekoracích, nejlíp je nám ve společnosti o maximálně třech lidech, v ideální variantě nula lidech. Pít večer už je náročný, ale zase už máme trochu víc peněz než dřív, a tak si na důkaz mládí občas dopřejeme ke snídani sekt. Když se to pak rozhodneme vysportovat, mluvíme o tom tři dny předem, cítíme to ještě tři dny po.

Vidíme věci jasnějc. Víme, co a koho chceme nebo nechceme. Jak a s kým budeme trávit čas. Začínáme si uvědomovat, že ten čas je omezenej. A úspěch pomíjivej. A tak klidně louskáme pistácie… Českým lvem.

Třicetiletá pražská bublina zestárla, znostalgičtěla, zbublinovatěla.

Nejveselejší generací Prahy je momentálně kategorie do jednoho roku, která chápe, že jíst, spát a smát se blbostem je stejně nejlepší.

Od novoročního příjezdu do Marseille se zatim snažit dělat to samý, a přeju, aby se totéž dařilo i vám. Šťastnej novej rok, ať jste v jakýkoliv kouli, a hlavně v jakýkoliv věkový kategorii!:)

PS: Za deset let podám update o čtyřicátnících.