Podzim. Období, kdy sílí mistrál a já hodiny koukám do moře a čekám, jestli se zbarví do žluta nebo do červena. Ani letos nic. Absenci zeleně v Marseille pořád nesu těžce, co naopak nesu hodně dobře, je přítomnost Claudie, o který jsem ještě moc nepsala. Má ráda lidi a lidí ji, vlasy bohatý jak plnej talíř tagliatellí a ještě bohatší srdce. Schvaluje mi blbý nápady a já zas ty její. Od tý doby, co mam poprvý kamarádku archeoložku, můžu přátelství s archeology jen doporučit.
Potřebuju jeskyni. A já podzim. Plácly jsme si zase jednou na nápad, přibraly novináře Pierra (o tom vám řeknu jindy, protože to je taky dobrá historka) a vyrazily do Ardèche.
Hipstři okupující českou vyhlídku Máj by mohli závidět. Na řeku Ardèche se dá totiž koukat hned z několika Májů. A chce to pořádný hipstrbrejle, vody je letos sakra málo.
Francouzský cool lidi se ale fotěj spíš u přírodního skalního mostu Pont d´Arc, a tak jsme to udělali stejně.
A pak už ke svatyni všech archeologů – jeskyni Grotte Chauvet, kde se našly jedny z nejstarších dochovanejch pravěkejch maleb. Pokud je nevytvořili ufouni, udělali je lidi. A lidi, jak známo, uměj tvořit, ale taky ničit. A tak když se jeskyně v roce 1994 našla, řeklo se: Hezká jeskyně, ale radši si tu krásu necháme pro sebe a nikoho sem nepustíme. O pár kilometrů vedle proto v roce 2015 vyrostla replika, kde si můžou lidi ničit co chtěj. Až uprostřed ardešský krajiny narazíte na betonový sídlo, do něhož těsně před váma zajel Fantomas, jste na místě. Cesta do pravěku stojí 15 euro (pro novináře 14!), a tak jsem se trochu obávala, co nás to zas napadlo.
Francouzský muzejní schopnosti jsou ale zatím pořád o poznání dál než český, a tak nás sál plnej mamutů, interaktivních cedulí a tabulí s možností vyrejt si vlastní zvíře vtáhly natolik, že jsme málem nestihli prohlídku umělý jeskyně. Ke vstupu stačí málo: sluchátka, průvodce a trocha snahy představovat si, že jste ve skutečný jeskyni. Kopie je natolik věrná a malby medvědů, koňů i lvů a jejich interpretace tak zajímavý, že si za chvíli připadáte jak pravěkej streetartista v bizoní kůži, co ještě netuší, že za 30 000 let se na jeho díla budou jezdit dívat lidi z celýho světa.
Strašně jsme záviděli Chauvetovi a jeho dvěma kámošům zážitek, když před dvaceti lety tuhle jeskyni díky malý skulině ve skále objevili. A radovali jsme se, že se tam před 25 000 lety sesunula půda, která jeskyni uzavřela a zakonzervovala zvířecí graffiti tak, že se na ně dneska můžeme koukat, byť v reprodukci.
Claudia byla v archeologickým nebi a těžce nesla naše pochybnosti, jestli tohle nejdražší muzeum poslední doby neni fejk, protože kdo nám dosvědčí, že ta skutečná jeskyně fakt existuje, když tam vlastně nikdo nesmí, že jo? A veřejně obvinila Čechy a Francouze ze skepticismu a remcání. Abysme předešli mezinárodnímu konfliktu, slíbili jsme jí tričko s nosorožcem.
Školní výlet pak pokračoval na statek Pierrovejch kamarádů v národním parku Cévennes (jeden z mála obydlenejch parků ve Francii a poslední místo, kde se palmy vtíraj mezi mírnopásmovou zeleň), kde jsme zas dostali nalejvárnu z farmářskýho života, zaseli hrášek, sklidili olivy a dozvěděli se, že se máme odličovat olivovým olejem.
Co dodat k Ardeš? V Ardeš, tam prostě všecko, co chceš, najdeš!
Studijní materiály k tématu:
bujabéza 