bujabéza

Naše knížka to má celkem dobrý, nejenom že má dvě mámy, pár přiznanejch i nepřiznanejch otců, ale taky dva skvělý prarodiče – Prahu a Marseille. O křest ratolesti nechtěl přijít ani jeden. A tak byly potřeba křty dva.

Organizace křtu v Čechách mi zpětně přijde jako pohoda oproti tomu, co jsem zažila v Marseille. Pokud by někdo chtěl přednášku na téma ,,jak organizovat akci ve Francii, když jste podobnej případ jako já,” ráda podám osobně. Předně tu nebyla Brunhilda, takže mě neměl kdo krotit v nesmyslnejch rozhodnutích, pak tu nebyli český kamarádi, který by přišli, i kdybych křtila prázdnej papír, a hlavně tu nebyl nikdo, na koho bych mohla nadávat, protože sem si to celý vymyslela sama.

Čili před akcí byla situace zhruba taková, že jsem věděla, že přijde pár hodnejch kamarádů a možná dva Češi, který tu znám. A že nemáme mikrofony, takže jediná zábava večera – koncert kamarádky Clary – možná padne.

A do toho Šerif. Myslím, že jsem tu kdysi psala historku o tom, jak jsem úplně na začátku během stáže dostala na jedný akci papírek s číslem neznámého muže, kterej se ke mně přitočil se slovy: Jsem Šerif, kdybys někdy něco potřebovala, tak zavolej. Už jsem asi nepsala, že o pár měsíců pozdějc jedu dělat první rozhovor pro info.cz a když přijedu do Aix en Provence, zpovídaná osoba, na kterou jsem dostala kontakt, neni nikdo jinej než… Šerif. A že se Šerifem jsme dali dohromady další zajímavý téma, ale protože tak trochu #metoo, tak jsem s nim přerušila veškerý kontakty. Až do pár dní před křtem, kdy do něj vrazím na hlavní třídě Canebière. Dělám, že spěchám. Přece chystám křest pro pět lidí! Tady máš číslo do La Provence, určitě je to bude zajímat. Podobnejch případů, že to někoho ,,určitě bude zajímat” už jsem za poslední rok pár slyšela, a tak jsem papírek s očividým nezájmem strčila do kapsy. Ale nedalo mi to, pani z La Provence byla neuvěřitelně milá a článek vážně vyšel (byť o třech řádcích a v rubrice o popelnicích).

Celou tuhle historku píšu především proto, že jsem si uvědomila, jak jsem podcenila význam klasickejch médií. Měla jsem pocit, že tim, že akci propaguju přes fejsbuky, dělám maximum, ale nakonec dorazilo pár lidí ze starších generací, který se o akci dozvěděli právě z novin.

A tím se dostávám k tomu, co bylo na křtu vůbec nejhezčí (kromě piva, guláše a utopenců a skvělýho koncertu Clary a Spirose, i s mikrofonem).

Nakonec se sešla povedená směs lidí, co jsem vůbec nečekala. Kromě Andrey, která mi pomohla s občerstvenim, masivní podpora z Mucemu a Villy, italský kamarádi, kteří člověka v nejtěžších chvílích vždycky potěšej aspoň tim, že za každym druhym slovem řikaj brava a bella, současní i minulí spolubydlící, alternativní jádro z koncertů, veselá skupina českejch maminek z okolí Aix en Provence, mladej česko-francouzskej pár, neurovědec a po dlouhý době Pražák v Marseille, pán Čech, co už v přístavu kotví 20 let a taky spousta Francouzů, co přišli koupit knížku svejm českejm kamarádům i novinář z La Marseillaise, co nečekaně mluvil česky. A hlavně! Dorazilo i pár postav z knížky, což mi udělalo velkou radost. Všichni byli hrozně milí a trochu mě namotivovali, ať to přeložim do francouzštiny. Zatim se ale bojim, že je to teď moc velký sousto.

Původně jsem myslela, že na knížce je nejzábavnější ji dělat, teď ale vidím i druhou dost zábavnou fázi, setkávat se s lidma a povídat si o jejich pohledu na Marseille, Francii, problémy a jejich řešení a podobně. V tomhle ohledu pro mě byl hezkou tečkou za tím vším telefonát den po křtu. Češtinou s lehkým francouzským přízvukem mi volala paní z Paříže, co se bude nejspíš příští rok stěhovat do Marseille a knížku by si ráda přečetla. Za pár dní je tu na prázdninách a tak jdeme na kafe. Pokud život ve Francii dělá to, že lidi v 70 vypadaj takhle, tak tu asi taky chci žít celej život. Elegantní a sympatická paní emigrantka žijící v Paříži od 60. let. Probraly jsme Čechy i Francouze a slíbily si, že zase brzy.

Tak zase brzy s kymkoliv, děkuju moc všem, co dorazili, a od pořádání akcí si teď dávám chvíli pohov:-)