bujabéza

Všechny návštěvy vždycky vyzývám k zaznamenání dojmů z Marseille, o to větší radost mam, když se někdo fakt odhodlá. Po legendárním příspěvku o sac à vin od Terezy, tu máme další unikátní článek od Jany a Kuby, kteří přijeli zjistit, jak se řídí v Marseille. Díky bohu přežili, a tak přeju příjemný čtení od Kuby!

S myšlenkou navštívit Majdu v Marsej jsme si pohrávali delší dobu. Po pražském křtu knihy Chtěj Marsej jsme byli definitivně rozhodnuti. Termín jsme vybrali na začátek října, dopravní prostředek – osobní automobil.

Plánování trasy, bookování hotelu pro přespání a hlavně zjištění povinné výbavy vozidla do Francie. V autě nemusí být lékarnička, ale za to do povinné výbavy patří alkoholtester. Pokud ho mít nebudete nehrozí pokuta, ale policista vás může celkem slušně prudit. Podle stránek UAMK jsou všichni na palubě povinni mít reflexní vestu, jinak to může být za 90 až 750 éček. Dobrá zpráva je, že můžete mít půl promile pod kožichem. To se hodí hlavně poránu po večírku.

Jedeme! Rozvadov, Německo, Štrasburg, kde přespíme, a ráno směr jih! Míjíme Dijon, Lyon a Avignon. Francouzské dálnice jsou fajn. Známku mít nemusíte, mýto se platí při průjezdu branami hotovostí nebo kartou. Všichni povětšinou dodržují předpisy, při předjíždění se vám nikdo nelepí na zadek, nikdo na vás netroubí a většinou vám udělají místo pro předjetí. Pokud po francouzské dálnici jede někdo jako hovado – je to Švýcar.

Blížíme se k Marseille. Ohleduplnost z dálnice je pryč. Jsme zvyklí na ledacos, běžně brázdíme autem Prahu. Jižanský styl řízení nás přece nemůže zaskočit, známe ho z Itálie nebo Kréty. Ale to, co se odehrává v ulicích Marsej, je něco úplně jiného. Na prvním semaforu pochopíme, že červená rozhodně neplatí pro skútry, cyklisty a chodce. Pouze je informuje, že může něco přijet z boku. Na dalším semaforu suverénně červenou projíždějí i auta. Zelená na semaforu přichází hned po červené, žádná oranžová. Pokud máte pole position na startu a nečekáte to, dostane se vám od borce za váma povzbuzení klaksonem.

Na dalším semaforu už to čekáme a při zelený vyrážíme s celkem slušnou startovní reakcí. Najednou se přiřítí skútr z boku a bez mrknutí oka nám to tam šoupne. Pochopitelná reakce je prudká brzda, pochopitelná reakce borce za náma je troubení. Znovu se dáváme do pohybu a dojíždíme kolonu, ve které stojí tři auta vedle sebe, ačkoliv na zemi jsou namalovaný jenom dva pruhy. Náš pruh stojí a tak máme čas si prohlédnout auta kolem sebe. Snad každé druhé ma odřený blatník nebo promáčklé dveře. Moc nás to nepřekvapuje a jen doufáme, že si podobný suvenýr taky neodvezeme.

Blížíme se k našemu parkovišti, ale nemůžeme odbočit vlevo. Zůstáváme tedy v našem pruhu a vymýšlíme kde se otočit. Půjde to snad za další křižovatkou. Přijíždíme ve třech pruzích, které všechny pokračují rovně. Zelená, jedem. K našemu překvapení jsou za křižovatkou pruhy jen dva. Poskládat se do nich podle pravidel nejde. Přichází na řadu gestikulace rukama a troubení. Do toho všeho se motají skútry. Když se nevejdou do pruhu, vezmou to přes chodník nebo kličkují mezi kůly oddělující náš směr od protisměru. Po pár metrech se ze dvou pruhů stává jeden, protože v ulici je policejní stanice a jelikož na parkovácích stáních je plno, zanechali četníci svůj vůz v jízdním pruhu.

Po otočení se snažíme dostat na hlavní silnici. Není to úplně jednoduché, přes podélně parkující auta ve dvou řadách neni vidět vůbec nic. Absolvujeme stejnou křižovatku jako před chvílí, ale tentokrát se potýkáme jenom se skútry, které nás při čekání na zelenou doslova obklíčí. Konečně odbočujeme k podzemnímu parkovišti Gambetta. Konečně klid…. čekají nás dva skvělé dny v nádherném městě Marsej.

Konec našeho výletu se blíží a budeme pokračovat v naší tour do Itálie. Ráno jsou ulice Marsej poměrně klidné a tak se není čeho bát. Skútrů je o poznání méně. Dostáváme se na velký bulvár u stadionu Olympique Marseille. Navigace zahlásí “vjeďte na kruhový objezd” a my začínáme tušit nejhorší. Poměrně poklidná jízda v pruzích se po jejich zániku na kruháči začíná měnit v chaos. Každý si musí najít svou cestu ke svému výjezdu, kde se zase všichni zařadí do pruhů. Kdo troubí, jede. Po několika podobných kruhových objezdech se dostáváme z města.

Krásnou cestou se dostáváme do přímořského Cassis. Za tímto městečkem konečně začíná Routes des Crêtes. Jedním slovem nádhera. Silnička se klikatí po vrcholku útesů a prakticky bez dopravy. Sen každého motoristy a vřele můžeme doporučit všem, kteří se chystají vyrazit do Marsej autem. Routes des Crêtes končí ve městě La Ciotat; kde se bohužel loučíme i s Majdou, ta pokračuje zpět vlakem (pozn. Bujabézy: a dostává svoji první mastnou pokutu ve Francii, ale o tom až jindy…) a my dál na dálnici A50 směrem na italské hranice. Řídit Marsej je opravdu zajímavý zážitek a my z celého srdce děkujem Majdě za nevšední provedení kouzelnou metropolí Provence. (pozn. a Bujabéza zase děkuje za návštěvu!)

Jo a moc nepoužívaj blinkry!