Jestli jsem se na něco po návratu těšila do Francie, bylo to místní pošahaný umění. Pro jistotu jsem si z Prahy přivezla jednu pošahanou umělkyni, co se mnou dělala pošahanou knížku, a mohly jsme vyrazit na výstavu. Pokud taky máte pocit, že dnešní době tak nějak chyběj umělci, co si jsou schopný pro umění řezat uši, zápal Jean-Pierra Raynauda vás určitě potěší jako nás. Jeho výstava v MaMo galerii na střeše Corbusiera už sice skončila, tak aspoň malá vzpomínka. (all photos by Tina Greco)
Jean-Pierre Raynaud mohl žít normální život. Umění, žena a obří dům v Selle Saint Cloud na předměstí Paříže. Jean-Pierre ale normální není, a tak logicky jednoho dne zjistí, že normální život není pro něj. Rozvede se a zničí veškerý vzpomínky normálního párovýho soužití. Jednou takhle sedí v depresi po rozvodu a po tom, co se šťoural ve válečnejch archivech, a nenapadne ho nic lepšího než zaplnit prázdnotu výzdobou.
Mohl si po bytě rozvěsit třeba barevný kouličky, ale jeho prázdná duše žádá něco mnohem prostšího – bílý čtverečky. Vezme do ruky bílou dlaždičku a ví, že je to ono. Symbol, který znají všichni z domova, z nemocnice i z bazénu. Čistý, prázdný, přitom všeříkající. Bílý dlaždičky v kuchyni a koupelně pochopí celkem každej, ale Jean-Pierre netroškaří. Pečlivě začne skládat dlaždičku vedle dlaždičky kolem postele, na stropě, na podlaze, na oknech… Neni divu, že jeho kamarádům tahle zábava zas tak zábavná nepřišla, a tak se Jean-Pierre brzo ocitá ve svém dláždění sám. Dláždil a dlážil, ani se nenadál, a 24 let uplynulo jak nic.
V roce 1993 sedí ve svým podlaždičkovaným domě, kterej mu závidí nejeden spalovač mrtvol, existenciální krize je snad konečně na ústupu, když v tom Raynaud vykřikne: Krása dosáhla vrcholu!
Vezme kladivo a celej dům rozmlátí.
Kousky domu pak umístí do tisícovky chirurgickejch košů, do kterejch se házej prošlý orgány, a zve lidi po celým světě, aby přišli na výstavu stejně jako my.
Z několika kachliček pak vytvoří trochu strašidelný anonymní figury, kterejm řiká autoportréty. Portrét jsme si s nima udělaly i my s Brunhildou. A pokud spolu někdy budeme zase něco dělat, určitě se budeme inspirovat, tak se jenom nedivte, kdybyste nás dlouho neviděli… možná někde dlaždičkujem…
bujabéza 