Tomu řikám marseillskej skandál. Po roce a půl, co si myslíte, že jediná Friche je ta Friche, kam chodíte na letní kino a večírky na střeše, se najednou ukáže, že je tu ještě jedna Friche. Nenápadná, schovaná v Calanques, přitom impozantní. Friche de l’Escalette, bejvalá továrna na olovo, která prorůstá nejenom středomořskou vegetací, ale taky kulturou. A postupně se mění v galerii pod širým nebem.
Továrna je jednou z připomínek toho, že průmyslovej nebyl vždycky jen sever Francie, ale i na jihu se industriálku dařilo. Místo dnešní silnice do Goudes vedla v 19. století železnice, která spojovala výrobny čerpající vodu z moře. Do malejch přístávků se vozila ruda z hlavního přístavu, která se pak vytahovala lanovkou do továren a zpracovávala.
Na jihu Marseille se stavělo především proto, že to bylo daleko od buržoustskejch rezidencí a toxický látky foukal mistrálek pěkně pryč z města. Třeba do Cassis. Což bylo od Marseillanů moc milý řešení.
Tuhle továrnu v Escalette otevřeli v roce 1850, skončila v roce 1925. Na přelomu století v ní pracovalo asi 400 lidi. Ve 40. letech ji pak obsadili Němci a vyráběli tu zbraně. Po válce pustla, byl tu kemp, vrakoviště, squat i nelegální restaurace. Až v roce 2011 se tu jednou promenoval milovník Marseille a známej pařížskej galerista Eric Touchaleaume a rozhodl se místo koupit a založit galerii 54.
Jenže přišel problém. Umělci byli otrávený z místních ložisek arsenu a olova, a otrávený umělce nikdo nechce, že jo. Galerie se proto otevřela po zajištění bezpečnosti až loni, s tím, že ještě dneska se při vstupu podepisuje prohlášení, že si jste vědomí rizika.
Letošní výstava je tak druhá v řadě. Potrvá do 30. září a je potřeba si na ni zarezervovat svýho studenta architektury, kterej po místě provází. Ukáže vám třeba retrofuturistický návrhy plastovýho bydlení z 60. a 70. let. Největší úlet Plastický utopie je ufo, co přistálo v Calanques, Futuro od Matti Suuronena (1968).
Doplňuje ho předchůdce typickejch marseillskejch cabanon (budek u moře) Hexacube od Georgese Candilise (kámoš Corbusiera) a Anji Blomstedt a Bulle od Benjamina Manevala.
Cílem Friche je vybudovat venkovní galerii, která zachová původní atmosféru místa, zároveň bude ctít šarm, kterej místu přirozeně dodává příroda. Zbytky továrny by měly zůstat tak, jak jsou, opravovat se možná bude jen část, aby v ní mohla vzniknout vnitřní galerie. A pokračovat budou práce na likvidaci toxickejch látek.
Nicméně vám zaručuju, že už teď návštěva Escalette rozhodně žádná otrava neni!
ALL PHOTOS BY TINA GRECO
bujabéza 