Zima, deprese, nějakej poloviční most a příšerná šéfová z Parlamentu – na poslední návštěvu Avignonu jsem nevzpomínala dvakrát ráda. Nakonec jsem si řekla, že mu dám ještě jednu letní šanci během divadelního festivalu, když je teda tak proslulej.
Vždycky jsem si ho představovala jako pět šapitó někde u vody, kde pár nadšenců hraje divadlo a tančí na mostě. Proto mě celkem překvapilo, jak je ohromnej.
Chudák návštěvník dostane do ruky katalog o tisíci stránkách a vyber si, když jediný jméno, co znáš, je Havel.
Po deseti hodnoceních ,,Hm, tohle je… zajímavý,” jsme s Claudií radši zvolily techniku výběru náhodný zaboření prstem. V kavárně plný nabubřelejch divadelníků vzbudila tahle metoda celkem pozdvižení. A tak jsme pochopily, že když už jsme jednou na tomhle bobo festivalu, tak se podle toho taky musíme chovat. Jakožto Východoevropan jsem začala vykřikovat Čechov, Claudia pak zaperlila pár termínama z comedie del arte a už sme si získaly respekt.
Festival založil v roce 1947 režisér Jean Vilar, původně jako Semaine d´art dramatique. Hned první rok dorazilo skoro pět tisíc lidí a to se hrály jen tři hry. Festival byl evidentně dost IN, ale protože IN bez OFF nemůže existovat, v 60. letech vznikla nezávislá odnož OFF.
Představení do INu vybírá odborná porota čili by to mělo bejt TO divadlo. A pokud není, francouzská smetánka to dá hercům pěkně sežrat. Na představeních se prej stává, že lidi demonstrativně odcházej, pískaj a vykřikujou: Tohle má bejt divadlo??
Do OFFu se pak může přihlásit každej spolek, kterej si sežene místo a peníze. Ty pak musí vybrat na vstupným. V ulicích proto probíhá zuřivej boj o diváky, Co chvíli vám někdo zatroubí saxofonem do ucha, hází na vás kytky nebo volá: Nejsem mrtvý?
Tahle část je zábavná pro návštěvníky, ne už tak pro herce. Daň za to, že si do sívíčka můžou dát, že hráli v Avignonu, prej často vykoupěj dluhama. Když se nenaplní sál, tak musej doplácet. Podle nejtajnějších zákulisních drbů pak po nocích probíhaj pouliční bitky, kdy si skupiny navzájem strhávaj plakáty.
Avignonu se přesto nedá upřít uvolněná atmosféra. Člověka už snad ani nepřekvapí, když se jde zeptat, kde je jeho objednaný kafe, a číšník leží na zemi uprostřed kavárny a procíteně poslouchá Besame Mucho… A tak se nakonec to nejlepší divadlo stejně odehrává na ulici, třeba v avignonský Čertovce Rue des teinturies, kde můžete pozorovat tuhle směsici snobství a lidovosti a ještě to máte zadáčo. A kdo by si chtěl navíc vydělat, můře se zapojit do likvidace bordelu ze všech těch plakátů, co nikdo nestihnul strhnout…
ALL PHOTOS BY TINA GRECO
bujabéza 