Už dva tejdny je ramadán. Období, kdy nejpříjemnější část dne, pauza na oběd, pro většinu kolegů ztrácí smysl. Znavený hladem a sluncem se radši někam plácnou a odpočítávaj minuty do večera. Letos to vyšlo blbě. Východ slunce v půl pátý, západ po devátý večer. A to ještě štěstí, že nejsme v Helsinkách nebo v Oslu. Dnům bez vody navíc dodávaj grády slušný třicítky, který v posledních dnech trůněj nad rozpálenou Marseille.
Nejhorší jsou prej první čtyři dny. Když jsem viděla přibývající kruhy pod očima a ubývající energii hladovějících, ještě s láskou jsem vzpomínala na suchej únor. Dá rozum, že bez alkoholu a sexu to člověk vydrží v práci poměrně jednoduše, ne tak bez jídla a pití.
Adam je z Komor, jeho komunita je prý poctivá, kdo nedrží, není správný muslim. Amira by ráda držela, ale je to těžký, proto druhej tejden oslavuje menstruaci, díky který může pár dní vynechat. Návrat k askezi ale neni jednoduchej, a tak i pár dní potom na mě vždycky spiklenecky mrkne a řekne: Jdu si zakouřit, ale nikomu to neřikej. Neřeknu. Je to hřích, ale prej jí to snad odpustěj, zaculí se a mizí za roh. Yacine zas drží jen některý dny, prej to stačí. A když to poruší, revanšuje se porcí jídla žebrákům. Během ramadánu tak mají žně, pokud něco jako žebrácký žně vůbec existuje. Sofian drží poctivě, ale celej den myslí na to, až odstartuje večerní hostinu datlema s mlíkem. Před svítáním si dává budík a nakopne se aspoň ovocem, aby přes den vydržel. Youssra má syna, sama energii nemá, ale musí krotit tu jeho. Je vyčerpaná. Rozhodnutí, jestli bude držet ramadán, prý nechá na něm, až bude starší. Tradice je tradice, ale pokud nebude chtít, nutit ho nebude. Clémence je Francouzka de souche, jak se říká, FN by z ní měli radost, než by odhalili muslimskýho manžela. Ramadán sama nedrží, ale solidárně s mužem jí přes den málo.
Míry dodržování se různěj, podstata ale pro všechny zůstává klíčová. Dialog s bohem i se sebou, očista a solidarita s těma, co trpěj hladem. Bez debat.
A pak je tu Wissem. Malá Wissem. Temperamentní Francouzka s horkou arabskou krví, která by si mohla z fleku střihnout roli v Bollywoodu. Z Quartiers Nord si šla svojí cestou. Je jí 28 a přibuzní by ji radši viděli s velkou rodinou než s velkou hypotékou na byt. Když chce, zpívá si orientální pop a vrtí na návštěvníky vily svým ženským zadkem. O vlasech a o pleti ví všechno. Každej den přichází s novejma lektvarama z kávy či bylin. Závidíme si navzájem oči. Vlasy závidim jen já jí, ona mně ne. Naše světy jsou vzdálenější než Praha a Tunis, když ale neni v práci, jsem nervózní a dny bez nový receptury z aloe vera považuju za nudný.
A pak jednoho dne nepřišla. Její tatínek dostal na cestě do Tunisu infarkt. Ten sympatickej chlápek s marockou čapkou popíjející na koberečku mátovej čaj, co se s nim občas pochlubila na snapchatu. Napsala nám, že je to těžký. Moc.
Ale aspoň je ramadán. A zemřít při ramadánu, zvlášť v pátek, je největší čest.
bujabéza 