bujabéza

V nejlepším odejít, jak se řiká. Kustod nejlepších momentů nezažívá mnoho, proto když jeden přišel, věděla jsem, že je čas. S příslibem kratší pracovní doby a CDI mě přetáhli sousedi – Villa Méditerranée. Ve městě, kde půlka lidí nemá práci a další třetina pracuje na černo, je smlouva na dobu neurčitou žádanej artefakt. Je úplně jedno, co děláte, stačí říct, že máte CDI a sklízíte obdiv. A prej to radši moc nemáte řikat, protože ostatní budou závidět. Že je co závidět, posuďte sami.

Villa Méditerranée je elegantní sousedka Mucemu. Koukaj na sebe už od narození v roce 2013, kdy byla Marseille evropským městem kultury. Obě budovy se vyznačujou zajímavou architekturou. Villu navrhnul italskej architekt Stefano Boeri jako velký hranatý C, z něhož spodek je schovanej pod zemí/mořem a nad vodou naopak ční několikametrový patro. Postavili to hezky za ty miliony, akorát při návrhu na něco zapomněli – k čemu bude vlastně taková středomořská vila sloužit.

A tady nastává první problém. Vila je totiž zároveň otevřená veřejnosti. A veřejnost zajímá, co tady může vidět. Jak správně tušíte, nevděčná role člověka, co jim oznámí, že nic, je hlavní náplň záviděného CDI. Nacvičená odpověď proto zní: Můžete vidět… budovu. A tak návštěvníci choděj v kruhu a koukaj do stropu a na podlahy. Když se vrátí z týhle vzrušující prohlídky, smutně říkají: Je tu nějak pusto. Přes ozvěnu z prázdného prostoru jim skoro nerozumim, zároveň se je snažím utěšit: Jednou tu už byla výstava.

Není tu sice Vladko, Saša ani Wendy, jako spíš Muhamed a Samir, ale životu ve vile Vyvolených se to dost podobá. Zaměstnanci se přes den bez cíle potulují po budově a probíraj blbosti, který nikoho nebavěj. Všichni se maj ale rádi, takže zúčtování se zatím nekonalo.

Lidé na vyšších pozicích ještě nerezignovali na předstírání užitečnosti. Villa se považuje za luxusní vitrínu Středomoří. Nosíme proto černé šaty a podpatky. Já teda vedu rebélii a protestuju tak, že chodim v balerínách na špičkách. Zatím mě neodhalili.

Občas ke mně přijde někdo z důležitých šéfů a s ustaraným výrazem řekne: Nepotřebuješ pauzu? Rychlozavřu Facebook (všechno, co potřebujete znát, jste se naučili v Mucemu), vzpomenu si na předchozí dvě hodiny, kdy jsem viděla celý internety dvakrát, udělám smutnej výraz a dostanu 20 minut na procházku k moři. Někteří šéfové se zase snaží vymyslet činnost. Mezi nejzábavnější zatím patřilo prodávání lístků na film, co byl zadarmo.

Film… abych neubírala, ve vile se dějou i zajímavý věci. V podzemním sále se v listopadu konalo několik filmových přehlídek a přednášek. A tak jsem viděla nespočet alžírskejch filmů a doplnila si i vzdělání o Buňuelovi. Zároveň jsem asistovala několika profesním kongresům, takže vám kdyžtak můžu na přání říct novinky v oblasti protéz nebo vývozu ropy. Největší výhoda těhle akcí je, že je doprovázej celkem příjemný rauty.

Zajímavá je komunikační strategie vily: když už se konečně něco děje, nikomu to neřeknem, aby nikdo nepřišel. A tak pak choděj do vily jen neinformovaný Marseillani a nadávaj, že tohle nic platěj ze svejch daní. Pomáhá tomu i slušná mediální bublina, která se kolem vily nafoukla. Zhruba před měsícem se objevila zpráva, že vila konečně našla poslání a že v ní bude casino. Než jsem se ale stačila připravit na roli krupiéra, už z toho bylo sídlo instituce, o který nikdo nikdy neslyšel, Středomořský parlament. Předevčírem k tomu dokonce byla tiskovka, kde region zase překvapil: parlament to nebude, bude to jeskyně! Respektive rekonstrukce prehistorický jeskyně, která leží hluboko pod mořem nedaleko od Marseille.

Podobnej vývoj samozřejmě hraje do karet návštěvníkům vtipkařům, který už znáte z Mucemu. Zatímco na začátku frčel obecnej fór: Nepřeklopí se ta budova do moře, když si stoupnu na patro? Teď je v módě: Kde si tady můžem zahrát ty rulety? V následujících dnech čekám záplavu jeskynních vtipů.

Následujících dnů ale bude naštěstí už jen pár, protože ve všech vilách platí: Lepší zůstanou… ale chytřejší na Vánoce odjíždějí 🙂