Co dělají v muzeu dospělí, už jsem vám říkala. Tentokrát vás zavedu na exkurzi do muzejního světa dětí. Jak známo, děti jsou roztomilý svojí bezprostředností. Roztomilost končí ve chvíli, kdy vám při první službě v dětský sekci řeknou: Já sem byla kakat a neutřela jsem se, půjdeš si se mnou hrát?
MUCEM je naštěstí muzeum moderní, a tak místo svojí ruky můžete do tý dětský vložit tablet. V podstatě stačí vyslovit slovo tablet a děti vás zbožňujou, zatímco prarodiče si na něj nejdřív položí kafe a pak zjistí, že to není podšálek. Interaktivní prohlídka se jmenuje Odyssée des enfants. Když máte blbou náladu, strčíte dětem tablet, nezapnete ho a čekáte, jestli se dřív rozbrečej oni, nebo babička s dědou. Když se probudíte do růžova, barvitě vyprávíte Odysseův příběh. Předvádíte trojskýho koně, vlníte rukama líp než Poseidón a pak si málem vypíchnete oko jako Kyklop. V hereckým zápalu se zamotáváte do všudypřítomných kabelů od sluchátek a palcem u nohy dobíjíte vyhaslý přístroje. Nejvíc potěší, když tahle stand up comedy skončí znuděnou reakcí deseti lidí, co na vás nevěřícně koukaj: A něco zábavnějšího byste tu neměli??
Pruděj klasicky dospělí, děti jsou v pohodě. Na otázku, co znamená E ve zkratce MUCEM, s nápovědou, že je to kontinent, v klidu sborově odpověděj: La Frááns! Když jim přes cestu přeběhne krysa, s radostí vykřiknou: Jé, krysa! Což vyvolá davový šílenství dospělých: Slyšeli jsme, že se v muzeu pohybují krysy! Očima popoháníte ty dva hlodavce, co si to v klidu štrádujou přes hlavní halu, a jakmile zalezou, vydechnete: ,,To bude asi omyl. Tady krysy nejsou.” Přepážka dodává na důležitosti, a tak dospělí s radostí zopakují: Vidíš, jak říkala paní, tady krysy nejsou. Ještě štěstí, že žádný z dětí zatím nevidělo naší nutrii a šváby…
Muzeum má taky zvláštní efekt, že se v něm dospělí začnou chovat jako děti. Posledně jsem mezi exponátama ze starýho Řecka naháněla dva pětačtyřicátníky, co hráli na babu. Prosim vás, je mi to strašně trapný, ale tady se neběhá! Místo pokání se svalili smíchy na zem: Cože? Vy jste běžela celou dobu za náma? Tak to je gól!
Ještě lepší scénka se odehrála v muzejním bistru (bohužel jsem ji neviděla). Protivná návštěvnice se domáhala lahvičky Evianu pět minut po zavírací době. Po slušném vysvětlení, že je zavřeno, neodcházela a bojovala za svůj luxusní artefakt v plastu dál. Servírka jí nakonec milosrdně nalila sklenici vody. Pro dámu s kabelkou Louis Vitton byla ale voda z kohoutku dráždidlem jak červená taška Abidas, a tak se tak rozčílila, že chrstla sklenici servírce do tváře. Příběh by mohl být u konce, nebýt v Marseille. Servírka i přes potoky vody, které jí stékaly přes obličej, zaznamenala vítězný krok, s jakým si to návštěvnice kráčela k autu. A tak neváhala. A vyměnila sklenici za pořádnou karafu! Natočila si pěkně přes míru a vyběhla to milý dámě vylejt na hlavu. Historka skončila pro okolí zábavou, pro servírku bohužel výpovědí.
Dospělí jsou děti a děti zas dospělí. Proto pro ně byla při příležitosti nový výstavy o kafi otevřená kavárna.Asi nemusim řikat, kdo byl nominovanej na výuku o kavárenskym povalečství. Děti správně pochopily, že z kavárny se někdy odchází dost těžko. A tak když přišli rodiče, smlouvaly a smlouvaly, ať můžou ještě zůstat. Co s nima máme dělat? Zoufale se ptaly maminky. Mile jsem se usmála a v domnění, že říkám, že je odtamtud budou muset vytáhnout, jsem mile řekla: Asi je budete muset zastřelit.
Tak třeba zas někdy v muzeu čau 🙂
bujabéza 