V Čechách bysme se nejspíš nepotkaly. A možná ani v Marseille ne, nebejt jednoho chlápka, co se rozhodl odejít do důchodu. Vzhledem k tomu, že kamarádek tu mám poskrovnu, můžu ji s jistotou označit za svoji marsejskou nejku. Zuzka se před týdnem s Marseille rozloučila a já se s ní loučím tímhle příspěvkem.
Jak už to v dnešní době bejvá, skutečnýmu kamarádství předcházelo facebookový. Na profilovce měla nějaký zelený listí. Zpětně musim říct, že ji to vlastně plně vystihovalo. ,,Mám žlutou sukni.“ ,,Já oranžovou tašku.“ Poprvé jsme do sebe skoro vrazily na hlavní třídě Canebiere. Listí ani sláma jí nečouhaly z bot, ale z tašky právě vyzvednutý zeleniny. Pozvala mě na večeři a jídlo se záhy stalo jedním z našich pojítek. Ráda vařím, super, já ráda jim. Rozdělení rolí jsme až do konce neporušily.
Rozdíly mezi náma spíš obohacovaly, než škodily. Asi budu vždycky obdivovat lidi, co si každý den před spaním zacvičí. A nikdy nepochopím, jaktože když je devět ráno a já vstávám, někdo už má napečený vanilkový rohlíčky pro celej byt!
Když přijela ségra s bratrancem, udělali neuvěřitelnou českou hostinu, že se celá Marseille oblizovala. Myslím, že to měli v rodině. Jídlo jako jeden ze způsobů, jak dávat najevo přízeň a lásku.
Kromě strávníků lidi moc nevyhledávala. Moje nabídky na společenské akce vytrvale odmítala a nejspíš i díky tomu jsem ob týden přicházela s novými kamarády. Na Funiculaire se ale většinou nalákat dala. Oblíbeným tématem po druhý skleničce vína bylo nadávání na Francouzky. Zhodnotily jsme, že jsou na nás často protivný nejspíš proto, že nám záviděj, že jsme hezký a chytrý. Pak jsme trochu pomluvily Rafaela a uzavřely to tim, že je stejně skvělej.
Já lidi, ona přírodu. Výlety do Calanques s dcerou zahradníků byly větší vzrůšo než botanická. Pojmenovávala kytky, o kterých jsem v životě neslyšela. Měla větší smysl pro detail. Jednou jsme rebelsky ve všední den vyrazily na skály k moři a smály se nějakýmu mraku, už teď nevim proč. Asi byl legrační. K přírodě měla z vesnice blízko. Uměla házet žabky i vykuchat rybu. Ohledně kuchání ryb se stala přítelem na telefonu. TY VNITRNOSTI POD HLAVOU, JE TO NORMALNI??
Zábavný bylo i to, že jsme obě hrály na housle. Koncert v přístavu nám sice nevyšel, zato jsme pořádaly pravidelná (slovy dvě) cvičení u Já písničky.
Hudba a plány, co se nikdy neuskuteční, patřily mezi naše další oblíbený témata. Vždycky mě bavilo, s čím přijde. Svoje plány jsme navzájem braly stoprocentně vážně a věděly, že i když nevyjdou, všecko dobře dopadne. Žila v Praze, Budějovicích, Lorrientu, na Korsice i v Marseille. Občas potřebovala změnu. Když jsem se vrátila z Čech, měla před sebou poslední tejden a změnu potřebovala víc než kdy jindy. Její marseillskej čas se naplnil.
V Čechách bysme se nejspíš nepotkaly. V Marseille jo, a tak to mělo bejt. Tak hodně štěstí a ovcím zdar!:)
PS: Hledám novou nejku, značka: ráda jim.
bujabéza 