Nerada bych, aby se z těhle příspěvků stala tradice, ale některý témata si člověk bohužel nevybírá. Když jsem se dozvěděla o Nice, nedělala jsem nic, doslova. Unavená po práci jsem se zrovna chystala jít spát. Poslední kolečko kontroly internetu. Kamion najel do davu při oslavách v Nice…. Velký unavený zoufalý nééé. Twitter, Le Monde, BFMTV, a nový, bohužel už taky tradiční, internetový kolečko. Otupený a neuvěřitelný zírání na přibývající čísla. Jeden jedinej blbej kamion.
Telefonát od mámy. Před dvěma měsícema jsme se spolu procházely po Promenade des Anglais. Říkala, že tu v létě budou na pláži útočit teroristi (důkaz). Tady? Dívala jsem se na azurově modrý moře a spokojený bruslaře a ťukala si na čelo, co blázní. Kéž by.
Myslim, že mi to plně došlo až ráno. V místnosti, kde se scházíme před prací. Tradiční proud Ca va? Ca va ca ca va. Et toi? Ca va ca va. Ca va? Ca va… vystřídaly jen tlumený salut a odevzdaný krčení rameny. Pohledy nepotřebovaly dalších slov. Věděli to všichni. Někdo z večera, někdo až ráno. Jeden pohled byl ale přece jen jinej. Jediný modrý oči se zalily slzama. Měla jsem tam kamarádku. Řekla do ticha drobná blondýnka. Dva nejbližší ji objali. Ostatní chvíli hypnotizovali svoje kelímky s kafem a pak se pomalu vytratili hledat svůj brečící koutek. Aspoň deset minut, než nasadíme svoje vždy dobře naladěný pracovní masky.
I v Marseille měl bejt ten večer ohňostroj. Chystali se na něj všichni. Jako každej rok. S celejma rodinama. Jak už to ale v přístavu bývá, zasáhla všemocná síla – mistrál. Kvůli větru město už ve čtvrtek vydalo rozhodnutí o přesunutí slávy na pátek. Kromě mistrálu Marseille taky hodně vládnou drby. A tak se během dne začaly objevovat lidový spekulace, že útok měl bejt vlastně v Marseille, ale kvůli tomuhle přesunu to nakonec padlo na Nice. Tuhle teorii nepodporuju. Ohňostroj ani v pátek nebude.
Na běžným provozu města by člověk dneska v podstatě nic nepoznal. Aspoň do Mucem přicházelo stejně lidí jako vždycky. Podobně jako ve čtvrtek dokonce víc, protože je prodlouženej víkend. Jediná změna je, že se kromě Picassa občas dívaj do mobilu a pouštěj si videa z Nice. Picassovy deformovaný obličeje vlastně nemaj k pokřivený realitě zas tak daleko.
Tentokrát je to jiný než po Bataclanu. Tenkrát to byl vážně šok. Byla zima a ve městě zůstali hlavně místní. Solidaritu i smutek držely snad i lodě v přístavu. Ale teď je léto v plnym proudu. A přece máme dovolenou. A taky tu bylo euro a ulice hlídá spousta policajtů, takže co s tim můžeme dělat. Nejčastější komentář. Ani v přístavu se pod magickým zrcadlem neskládají svíčky. Všichni to tak trochu čekali, všichni už si tak trochu zvykli. Přesto jsou Marseillani v hodnocení o něco pokornější. Po Bataclanu hrdě tvrdili, že pokud se něco stane, bude to zase v Paříži, a že oni tady na jihu můžou bejt v klidu. Evidentně ne.
Každopádně už fakt, že se při každým útoku mluví o případným příštím, mi přijde trochu děsivej. Zatím to odnesly národní symboly – karikatury, hudba, Bastilla. Příště to musí nutně padnout na vinice, výlet do Chateau Neuf du Pape proto prozatím odkládám.
A osobně teda doufám, že se hlavně nic podobnýho opakovat nebude. A že jestli někdy uslyšim ránu, jenom někomu prasknul velkej levandulovej pytlík, a pokud uvidim kulku, bude to jen petanquová koule vržená nešikou mimo pole.
PS: fotka dneska před radnicí
bujabéza 