Začalo léto a Marseillani skáčou radostí. Komu to nestačí při fotbale, vyráží na parapente. Zní to jako parapet a taky to má k parapetu poměrně blízko, jedná se totiž o prostej paragliding, kterej jen Francouzi odmítají nazývat paraglidingem. A tenhle skok z horskýho parapetu dostal Rafael od kamarádů k narozeninám čili ideální příležitost na výlet.
Se slovíčkama to tentokrát vůbec bylo komplikovaný, hned na začátku mi představil svoji kamarádku. Byla mi sympatická hlavně tím, že pracovala v Lídlu, a tak jsem se taky snažila získat si její přízeň. ,,Jé, ty pracuješ v Lídlu a ještě ke všemu se jmenuješ Cereálie, to je super, hahaha.“ Trapné ticho. Nejmenovala se totiž SEREAL (jak to znělo v Rafelově podání), ale SYRIEL. Nicméně když jsem prokázala obstojné znalosti aktuálního sortimentu, vzala mě na milost.
A tak jsme nabrali Cereálii v uhelném městečku Gardanne a vyrazili vyměnit uhlí za levandule. Strašně dlouho jsem se držela. Levandulema okatě pohrdám a okolo stánků s levandulovými pytlíčky chodím od začátku s nosem nahoru. Když ale do tohohle vztyčeného nosu zavanula tak strašně krásná vůně z levandulových polí, prostě to nešlo.
Zastavme! Hned! Potřebuju si to vyfotit! Natrhat nebo se v tom nejradši celá vyválet. Nebyla jsem jediná. Po zhlédnutí deseti podobných polí nám došlo, že tady vážně neprobíhá kurz focení, jak jsme si původně mysleli, ale že to prostě víc lidí nevydrželo.
Nedá se nic dělat, musim přiznat, že i když jsou lány levandule v kontrastu s obilným polem a malebným domkem v pozadí sakra ohranej motiv, naživo to prostě stojí za to. Všudypřítomné vůně, nádherný výhledy a průjezdy vesnicemi tak úzkými, že jsme odřeli nejednu provensálskou fasádu, nás doprovázely až k jezeru Lac de Sainte Croix, které se rozprostírá u ústí známých Gorges du Verdon.
Jezero měří asi deset na pět kilometrů a vůbec mě nenapadlo, že je to umělá nádrž, kterou postavili až v roce 1973. Je to snad čtvrtý největší jezero ve Francii, na škále modrosti bych ho řadila ještě vejš. Příjemný je, že se u něj dá zadarmo zaparkovat a lemujou ho písečno-kamínkový pláže, z nichž je ideální přístup do vody. Kdo se nechce koupat, může si asi za 10-15 euro půjčit různý šlapadla a kajaky, kterýma se dá dojet až na prohlídku Gorges du Verdon.
My tu ale přece byli na skok, a tak jsme brzo skočili do auta a doskákali do vesnice Moustiers. Jakožto village de la faiance je známá nejenom svým provařeným nádobím, ale dodávaj tam taky nádobí na parapente. Třeba v Rock and Vol.
Větrem ošlehaní parapenťáci řekli Rafaelovi něco v tom smyslu, že je dobře, že váží tolik, protože hodně fouká a tak ho to neodvane. Nasedli jsme do aut a vyrazili do kopců Mont Denier.
Kdybyste tam někdy zabloudili, určitě si udělejte odbočku tímto směrem. Všude kolem nádherná příroda, silnice postupně měnící se v kamenitou stezku a na konci jen cestička na vrchol. Drsný kluci si nasadili na záda zabalený paraglidy a vypadali jako nějaký srandovní brouci. S Cereálií jsme se proto radši věnovaly sběru kytek, které by ladily s natrhanými levandulemi (a teď už to víte, nezůstalo jen u focení…).
Ke škodě tohoto blogu nepřijde historka o tom, jak někdo uvízl s paraglidem na stromě, případně se zamotal do drátů. Příběh je o poznání míň dramatickej. Skupinka dvaceti lidí polehává asi dvě hodiny na kopci. Občas někdo vyhodí do vzduchu pantofli, aby se zjistilo, jestli hodně fouká. Pantofle odlétá daleko… Fouká. Fouká, pantofle odlétá i po dvou hodinách. Nejošlehanější muž se nakonec zvedá, sbírá pantofli a smutně krčí rameny. Dnes se neletí. Ani kdybyste vážili půl tuny.
Drsňáci připraveni na skok na sobě samozřejmě nedali emoce znát. Ze spokojených úsměvů pod velkými vousy šlo ale vytušit, že to nikomu vlastně nevadilo, protože všichni věděli, že tenhle skok do Verdonu bez skoku za to stejně stál.
bujabéza 