bujabéza

Systém sdílených městských kol – cizinci zvyklí na normálně fungující města při jeho objevení jásají. Poplatek 5 euro na rok, první půl hodina zdarma a za každou další 0,50 eur. Motivace: urychlení přesunu na pláž.

Když mi přišla do schránky kartička, taky jsem hned vyběhla s vidinou vyjížďky. První cyklostezku (pokud ty nakreslený kola na chodníku nebyly zas nějakej street art) jsem našla zhruba po týdnu hledání. Byla jsem z toho tak nadšená, že jsem po ní jezdila tam a zpátky, až jsem záhy vytvořila svůj první dluh 50 centů. O tom, jak se stojánku nelíbila česká karta a jak jsem to nakonec musela jít domů zaplatit po internetu, vám ani nebudu říkat, tou dobou jsem ještě nedostatky přehlížela.

O pár dní později zase vyrážím na kolo. Jé, zrovna tu na mě zbylo poslední, to mám štěstí. Profesionálně zadávám kód, slyším známý cvaknutí a beru si kolo. Paní, na tomhle nemůžete jet! Volá na mě kolemjdoucí. Nechápu a nenechám si kazit radost. Vždyť nemá pláště! Nemělo.

Podobná historka o pár vyjížděk později. Už poučená jsem si vybrala stojánek, který zrovna kontroloval opravář. Spokojeně usednu, vjedu na přechod a… šlapu naprázdno. Upadlá šlapka. Jasně že ji před tou kolonou čekajících aut zvednu co nejvíc nenápadně! Zapomněla jsem říct, že ty kola jsou sakra těžký. Čili nenápadnej manévr jednou rukou zvedat upadlou šlapku a druhou laxně držet kolo úplně nevyšel. Kolo padá, já čim dál rudější, scénka nabírá grády, a ti, co už se smějou, začnou pro jistotu troubit a pokřikovat, aby upozornili ostatní, co si náhodou ještě nevšimli. Když šlapku nakonec ukořistim, naštvaně s ní hrozim opravářovi. Usměje se a řekne: To se stává, tak si vem jiný. Ale desítku, pětku a osmičku radši ne, jsou totiž taky rozbitý.

Ani výběr kola se všema součástkama ale ještě neznamená výhru. Můj oblíbenej cyklopruh se totiž o víkendech mění k nepoznání. Vede nejenom na pláž, ale taky k fotbalovýmu stadionu Vélodrome, ke kterýmu si to každou neděli štrádujou neorganizovaný davy v modrobílých teplákovkách. A mezi nima se motaj omámení plážoví zevlouni na skejtech a koloběžkách. Tahle divoká směs by se možná ještě dala zvládnout ve městě, kde obyvatelé respektujou základní pravidla. Marseillani ale zatím nepochopili ani význam fronty, takže chápu, že pohyb vpravo jedním směrem a vlevo opačným je pro ně nadlidskej úkol.

Příspěvek o kole jsem si původně chtěla nechat jako oslavu dne, až jednou absolvuju jízdu bez problému. Dneska už to bylo namále, pokazili to až v závěru… Celkem úspěšně jsem dojela na pláž, ale tentokrát zas nebylo kde kolo vrátit. Takže jsem si musela prodloužit cestu asi o dva kilometry k prázdný stanici a vytvořila tak novej dluh.

Marseillani neradi slyšej, když o nich někdo říká, že jsou líný, laický průzkumy ale dokázaly, že z kopce se na kole svezou rádi, ale nahoru už se jim nechce. Efekt to má pak takovej, že všechny kola se hromaděj v dolních částech města a na pláži, zatímco jinde je jich nedostatek.

Cestou z pláže jsem si vzala kolo, co mělo jenom něco s přehazovánim, dělalo takový divný lupání (vlastně bylo docela nesnesitelný, po každým druhým šlápnutí se ozvalo velký LUP). A do toho přišla marseillská deus ex machina. Vítr. Vůbec bych se nedivila, kdyby ho někdo pouštěl schválně, s těžkým kolem moc nezamává, ale člověk se odkloní zhruba o 45 stupňů a rázem má jiný starosti než lupání!