O Côte Bleue už jsem vám možná někdy říkala, je to pobřeží, který se táhne na západ od Marseille, na druhou stranu od známějších Calanques. A tak jsem tak koukala na ty draky a uvědomila si, že jsem na jeho skoro nejzazším cípu. Nezbývalo než se vydat zpátky pěšky. Jak jsem se pak dočetla, jmenuje se Bleue, protože voda kolem něj je modrá. Zajímavý.
I když neni Azurový, ale jen Modrý, procházka po něm stojí za to. Oproti skalnatejm Calanques má totiž výhodu, že se je placatější a dá se celý projít na dohled od moře.
Stačí sledovat červenou značku.
Štěrkový plošiny se střídaj s travnatýma a je to fakt hezká procházka. Občas narazíte na vesnici, první la Couronne a potom Sausset les Pins.
Tu a tam se vám zalíbí nějaká pláž a jindy zase víte, že jiný se vyhnete velkým obloukem.
Jediná nevýhoda je, že může pěkně foukat. A tak jsem po asi patnácti kilometrech měla celkem dost. Mezi Sausset les Pins a Carry le Rouet se navíc jde po silnici, a tak jsem se rozhodla ukončit tenhle zprvu přírodní výlet nasednutím na vlak na sympatickým malinkým nádraží.
Odjezd za deset minut. Paráda. Jenže za deset minut se přesouvám na poslední slunný místo a vlak nikde. Po dalších dvaceti minutách se jdeme s ostatníma čekajícíma podívat na ceduli. Z důvodu stávky očekávejte možné komplikace. Tak jasně, kvůli stávce už jsem jednou nemohla do bazénu, párkrát nejelo metro, takže normálka. Jenže tahle normálka začala bejt s ustupujícím sluncem celkem nepříjemná.
Najednou snad jakoby někdo viděl tu třesoucí se skupinu teenagerů v plavkách a ručníkách vedle mě a na ceduli přebliklo: Technické problémy, zpoždění 50 minut.Takže ze stávky byly milosrdnější technické problémy (na to se přece jen hůř nadává, že jo), a ze zpoždění nakonec annulé. Vzhledem k tomu, že se jednalo o poslední vlak, vyrazili jsme prosit řidiče autobusu, ať nás vezme. Řek, že za to nemůže, zaklap dveře a odjel. Asi taky normálka.
Objednala jsem nouzovej taxík Rafaela a šli jsme čekat na nádraží. Nevim, jestli to byl nějakej umírněnej stávkující nebo jestli se technická závada zázrakem vyřešila, ale zničehonic se prostě zjevil vlak, a tak jsme do něj naskákali a po dvou hodinách konečně odjeli do Marseille.
Plyne z toho jediný, po tom, co se teď ve všech městech každej večer konaj manifestace, takzvaný Nuit debout, už prostě část Francouzů usoudila, že pořád proti něčemu demonstrovat nebo někde stávkovat už je fakt trapný. A tak když se jim nechce pracovat, ode dneška radši řikaj technická porucha…
bujabéza 