bujabéza

Minule jsem vás trochu zahltila textem, tak tentokrát se můžete bezstarostně pokochat fotkama. A to rovnou nejkrásnějšíma. Zuz byla totiž v Praze, a tak jsme o víkendu jen s Raphaelem vyrazili na výlet za nejkrásnějšíma vesnicema Provence. A když se v průvodcích píše, že jsou nejkrásnější, tak to musí bejt pravda.

Podobně jako na citróny odjezd nebyl jednoduchej. Raphael se probudil hodinu po plánovanym odjezdu, přesně ve chvíli, kdy jsem mu napsala, že na žádnej blbej výlet teda nejedu. Pak jsem si ale vzpomněla na veselý citróny a vzala ho na milost. A tak jsme hranice přírodního parku Luberon překročili v brzkým odpoledni.

Výhoda výletování v březnovym odpoledni je, že je člověk všude skoro sám. Může v klidu fotit a nikdo mu nekrade nejlepší záběry.

Asi si řikáte: Ježiš, tohle snad musí bejt nejkrásnější vesnice celý Francie! A taky že je. Jmenuje se Gordes a tak nějak krásně se rozprostírá na týhle krásný skále. Jediný štěstí je, že ještě nekvete levandule, jinak si myslim, že bysme se ze vší tý krásy zbláznili. Takhle jsme jenom řikali jé olivy, jé mandloně a jé výhledy do krajiny.

Nikde nikdo a všude příjemně zavřeno, tak jsme si jen představovali, jaký to asi musí bejt v létě, kdy si tu turisti kydaj zmrzliny na trička a závistivě pozorujou místní zaopatřený důchodce, jak pořádaj barbecue u bazénu.

Vzhledem k tomu, že jsme si neměli co kydnout na tričko, vyrazili jsme do nedalekýho skanzenu Village des Bories. Nebylo to nejkrásnější, ale zajímavý to bylo. Bories jsou kamenný příbytky, kde se dřív lidi ukrejvali před Mistrálem. Chýše prej stavěli na sucho jen kladenim kamenů na sebe, záhy jsme ale odhalili, že to místama trochu fejkovali, takže tuhle informaci berte s rezervou. Překvapivý je, že tam žili až do 19. století.

Dozvěděli jsme se taky, jak vypadá pravá provensálská zeď. Nikdo nám ale neřek, proč je ta horní řada vždycky kolmo. Kdybyste to někdo věděli, dáme se podat.

A pak jsme zamířili do vesnice Roussillon. Podle fotky si asi řikáte: Ježiš, to musí bejt snad nejkrásnější vesnice celý Francie. A taky že je. A tak jsme začali mít podezření, že s timhle titulem něco nehraje.

Krásný na ní je, že je celá oranžovo-červená. Leží totiž přímo na ložiscích okru. A z takovýho okru si pořídíte pěknej hrneček i fasádu na dům, anebo do něj můžete za války schovat Samuela Becketta.

To nejkrásnější je ale na dosah od vesnice, takzvaný Sentier des ocres čili Okrová stezka. Za dvě a půl eura si člověk připadá jak v americkým národním parku. Okruh trvá jen asi půl hodiny, ale stojí za to. Určitě se vyplatí tam jít za slunečnýho dne, kdy můžete pozorovat nejrůznější odstíny okrový, od žlutý až po fialovou (jeden odstín teda trochu připomínal plíseň, ale nebudu vám kazit dojem).

Co vám budu povídat, nakonec jsem byla ráda, že jsem na tenhle blbej výlet jela. Je jasný, že v tomhle kraji je ještě spousta nejkrásnějších vesnic celý Francie, takže jsme tam určitě nejeli naposled. A pro ty, koho nezajímaj, nejkrásnější vesnice, můžu snad jen doporučit muzeum vývrtek.