Jak jsem avizovala, že poslední příspěvek je celkem nuda, tenhle bude naopak celkem zajímavej. Zajímavá je totiž minimálně knížka, o který vám povím – Sociologie de Marseille. Doporučovali mi ji kamarádi jakožto návod, jak líp pochopit problematiku města. A tak jsem si ji půjčila, vždycky si sedla na místo, kde bylo hodně lidí, nápadně vytáhla tuhle intelektuální knížku a tvářila se, že konečně začínám všechno chápat.
A to, co jsem pochopila, se vám teď pokusím předat. I když je samozřejmě spousta souvislostí v místní politice, historii a podobně, který jsem moc nepochytala, takže se omlouvám za případný drobný nepřesnosti.
Knížku Sociologie de Marseille napsal antropolog a sociolog Michel Peraldi, kterej se dlouhodobě zabývá migrací ve Středomoří a vztahy mezi Maghrebem a Evropou. V knížce se na základě statistik i vlastních výzkumů snaží dokázat, že některý klišé o Marseille jsou z velký části přiživený ze strany médií a realita je často trochu jiná.
Nejdřív se musíme vrátit k historii. Jak jsem naznačovala minule, od konce 19. století do 30. let 20. století je Marseille jedním z nejvýznamnějších světových přístavů. Kosmpolitní centrum obchodu, kterým spousta lidí jen prochází, někteří i zůstávají a pracují v továrnách na tabák, cukr a podobně. Mezi dělníky jsou hodně zastoupeni Italové nebo Arménci. Ještě v roce 1954 tvoří dělníci skoro polovinu populace. Jenže. V 70. letech přichází ropná krize a význam marseillskýho přístavu začíná upadat. Zároveň po válce v Alžírsku spousta Alžířanů vidí v Marseille příslib lepší budoucnosti a práce. Jenže. Práce už v Marseille není zdaleka tolik co dřív. Pro masy nově příchozích se vybudujou sídliště, mimo jiné dnešní quartiers nords. Přistěhovalci zároveň míří i do centra, do čtvrtí, které se vybydlují po tom, co přístav ztratil na významu.K vylidnění ještě přispěje vytvoření nové průmyslové zóny na okraji Marseille. Průmysl a obchod se přesune tam a z přístavu se stává tzv. vyhaslá hvězda.
Takže přímo v centru vzniknou čtvrtě, do kterých se stěhuje chudina a začíná žít po svým. Kvete nelegální obchod založený víc na kontaktech než na oficiálních pravidlech. A tak v Marseille pozorujeme paradox nevídanej jinde v Evropě. Totiž že v centru nejsou nejdražší byty a nejluxusnější obchody, jak je tomu v běžných velkých městech, ale naopak dvě z nejchudších čtvrtí Belsunce a Belle de Mai (o té se říká, že je snad vůbec nejchudší v Evropě). Turista, kterej se ocitne v centru, si tak vytvoří obrázek o chudým a špinavým městě. V Marseille ale není víc chudých než jinde, jen jsou tady prostě víc na očích.
A pak tu máme vyhlášený quartiers nords a další sídliště. V 70. letech tam nastěhujou všechny příchozí z Alžírska, ale nikdo už se nestará o to, jestli budou mít práci, vzdělání a podobně. Nedořešená je i dopravní infrastruktura. A tak vznikají v podstatě ghetta žijící vlastním životem. Což je samozřejmě jen krok od toho, aby se tam v 80. letech rozrostl obchod s drogama. K tomu přispěje i fakt, že v roce 1987 Francie zavádí víza pro Alžírsko. V těchto sídlištích se tak naruší tradiční vazby a vzniká ještě víc problémů.
Marseille ale nejsou jen chudé čtvrtě v centru a cité. Co zbytek populace? Podle Peraldiho se dělnická třída ve druhé polovině 20. století pomalu mění na střední a většina lidí začíná pracovat ve státní správě. Tím, že tito lidé ale nemají zkušenosti, narůstá klientelismus. Bohatý elity z průmyslový éry a vyšší třída se pak stěhuje na jih města, kde jsou pěkný výhledy na moře a je to blíž Calanques, případně zamíří do Aix-en-Provence.
A jak je to s Marseille dneska? Někdejší přístavní velmoc ztratila svoje postavení. Co do významu je daleko za Hamburkem, Rotterdamem i Le Havrem. Většina příchozích ze 70. let už se dá vlastně považovat za starousedlíky. Noví obyvatelé přicházejí ale ne o nic víc než v ostatních městech. Podle čísel v Marseille není víc cizinců než v ostatních velkých francouzských městech.Už neplatí ani obrázek Marseille jakožto nějak význačně kosmopolitního města. Samozřejmě je tu hodně lidí původem z Alžírska, Maroka, Subsaharský Afriky, ale třeba výrazně chybí Indové, Číňani, Jihoameričani a lidi z východní Evropy.
Kromě kosmopolitnosti se Peraldi snaží narušit i mýty o kriminalitě. Podle statistik Marseille o nic nevyčnívá nad ostatníma francouzskýma městama. Čísla se samozřejmě liší podle čtvrtí, ale třeba v quartiers nords se statistiky vyrovnaj předměstím ostatních velkých francouzskejch měst (Lyonu, Paříže, Toulouse). Jenže když se něco stane v Marseille, tak je to hned na titulních stranách novin. Vyšší čísla zaznamenávaj statistiky jen u kradenejch aut. Z povahy města vyplývá, že tu taky kvete nelegální obchod. Pořád je tu poměrně dost bleších trhů, kde se směňuje, co se dá.
Další zajímavostí je, že podle Peraldiho v Marseille přetrvává jakejsi provinční charakter. Vlastně se tu vždycky potkávaly dva světy – starousedlickej a nově příchozí. Už za průmyslový éry tu bylo taky hodně venkovskejch usedlostí v odlehlejších částech města a to zůstává.
Od 90. let se pak v první řadě řeší co s centrem. Zdá se, že zatím nikdo moc neví. Investoři se sem moc nehrnou, protože centrum nikdy nemělo punc kvality. Vedení města jde zase hlavně o věci, co budou vidět, nechá proto postavit MUCEM a začne s renovací doků, ale složitou problematiku chudých čtvrtí nechává tak nějak vyvíjet po svým. Bohatá vrstva zůstává uzavřená ve svejch rezidencích na jihu města a pro lidi ze severních čtvrtí je centrum zase daleko. Blíž to mají do obchoďáků na periferii. Kromě problémů jsou tu ale i podařený projekty – za ty se považuje třeba festival Fiesta des Suds (tam, kde jsem poprvé viděla rádio Žába) v Docích nebo rehabilitace mojí oblíbený Friche.
Celá problematika je samozřejmě mnohem složitější, ale doufám, že to základní jste pochopili a teď se taky můžete tvářit důležitě a osvíceně:)
bujabéza 