bujabéza

Na Valentýna jsme původně měly se Zuzkou v plánu poslat vzkaz našemu oblíbenýmu číšníkovi z Green Beara, naštěstí ale do toho přijela Clémentine, takže na tenhle pubertální nápad nedošlo. Clémentine je kamarádka z gymplu. Bydlí vedle Bretagne ve městě Chateaubriant, kam jsme chodily do školy. Do školy tam chodí pořád, akorát teď učí prvňáčky. Zajímavý je, že v desetitisícovym Chateabriant je početná turecká komunita, takže většina malejch žáků jsou Turkofrancouzi. Jejich rodiče často ani neuměj francouzsky, čímž to celkově pro učitelku-začátečnici neni jednoduchý. Clémentine ale netušila, že její prázdniny v Marseille nebudou o moc snazší.

Jako pravou seveřanku ji zajímalo hlavně to, jestli platěj všechny ty klišé o Marseille. První padlo hned záhy. Asi poprvý v Marseille pršelo dýl než dvě hodiny.

Naštěstí byla zrovna muzejní noc v Mucem, a tak jsme si udělaly muzejní den. Kromě Žemle panorama je tam teď nová výstava Made in Algeria. Ve zkratce bych to zhodnotila jako spousta map Alžírska. Mimo jině jsme se dozvěděly, že v Alžírsku se už od 30. let lyžuje.

Cestou do Friche Clémentine začala pokládat všetečné otázky. Třeba: proč lidé suší bílé prádlo venku, když je všude špína?

A tak, když jsme došly do Friche, prohlásila, že vystavenou fotku z pásma Gazy může s klidem vydávat za Marseille.

Ve Friche jsme zhlídly výstavu mladejch egyptskejch umělců Generation Tahríh.

Nejvíc se nám zalíbila freska od Ammara Abu Bakra. Asi to z fotky neni uplně vidět, ale je to narážka na zatýkání po pařížskejch útocích, kdy byl podezřelým často vidět celej zadek.

Ve Friche byla vůbec zábava, momentálně je tam taky výstava berlínský fotoagentury Ostkreuz. Tady série Lidé a jejich byty.

A na závěr jsme si daly přehlídku šílených grafických designů.

Ani jsme se nenadály a venku mezitim přišlo jaro.

Ale dost kultury. To, co pak přišlo, moc kulturní nebylo. Myslim, že už je z toho v podstatě návštěvní pravidlo a asi už tušíte, co to bylo. Aničce se to stalo s božolé, Terezu to potkalo cestou z nádraží. A tak vás asi zajímá, jak se to přihodilo Clémentine. Váže se k tomu samozřejmě dobrá historka. Měly jsme sraz s Raphaelem a jeho kamarádkou v jednom baru. Už jsme byli na odchodu, když za náma přijde barman a řiká Clémentine: V tuhle hodinu už bys neměla nosit brejle, ale čočky! Nějak jsme nepochopili, co tim chtěl říct, a tak jsme se na něj zle dívali. Pochopil, že přestřelil a snažil se podivnou narážku vykompenzovat Clémentine pozváním na panáky rumu. Dál to asi nemusim rozvíjet. Prostě paní učitelky, nezvyklý na marseillský tempo, radši nezvat na rumy, protože pak můžou bejt trochu malade a při pohledu na mušle druhej den se jim může vybavit cokoliv.

Jak Clémentine zjistila při zkoumání místního nářečí, Marseillani s oblibou místo ça va řikaj ça va ça va, nejradši doplněný ještě Ca va ça va, tranquiiille. Takže jsme chvíli poseděly u pevnosti a zas bylo všecko ça va ça va.

A mohly jsme se vydat do čtvrti Panier prozkoumat tamní streetart.

Největší romantiku jsme si nechaly jak jinak než na Valentýna. Vypravily jsme se do části Marseille nazývaný Les Goudes. Předměstí Calanques s vlnami o velikosti XL, uličkami o velikosti S a obyvateli nazývanými Brokolini. Opravdická nádhera.

Timhle si Marseille u Clémentine trochu vylepšilo známku. Chvílema už to vypadalo na pětku, nakonec myslim, že z toho bude pěkná dvojka. A po závěrečnym koukání na francouzskou seriálovou hitovku ve stylu Ulice odehrávající se v Marseille, Plus belle la vie, snad i jedna mínus (pusťte si aspoň znělku, stojí to za to). Takže Ca va ça va, tranquiiille!