Je jasný, že z citrónů není cesta daleko do ráje. Aspoň do toho daňovýho – Monaka. Doufali jsme, že si v místnim casinu royale vyděláme na lístek na příští ročník Fête du citron a že nás princezna pozve na čaj. Z Mentonu do Monaka je to takovej kousek, že ani notorickejm autovejm spáčům nedává šanci usnout. Naopak během chvíle překvapěj obří mrakodrapy, který na rocher, jak se tomuhle země-městu někdy řiká, dokázali tvůrci nepochopitelně vměstnat.
Citrónovej efekt pořád působil. Po vystoupení z auta nám proto chvíli trvalo, než jsme pochopili, že to v akvárku nejsou citróny, ale ryby z místního oceanária.
Dobrý je, že v Monaku je všecko zařízený tak, aby se člověk nemusel moc namáhat. Automatika a stroje na každym kroku. Ne nadarmo se praví, že v týhle minizemi je víc defibrilátorů než lidí. A ti, co tu seděj na svejch milionech, se moc nenadřou. Na schody můžete rovnou zapomenout.
Monako má 2 kilometry čtvereční a prej je to stát s druhou největší hustotou zalidnění. Moc jsme nepochopili, odkud tyhle údaje pocházej. My jsme napočítali ve starym městě všehovšudy dva lidi. Třetina země jsou prej milionáři, takže asi fakt hlídaj svoje trezory nebo zrovna podélně parkujou svoje helikoptéry na lodích v přístavu a do centra nechoděj.
Mrzutý na týhle vylidněný atmosféře bylo, že byl zavřenej i obchod se suvenýrama Formule 1, takže jsme si nemohli nic koupit. Nezbejvalo než se vydat najít nějakou pěknou skutečnou formuli. Zhodnotili jsme, že jedinej vhodnej outfit na monacký poměry má Zuzka (dodneška nechápu, že moje boty z Lídlu propadly hned v prvnim kole), a tak jsme fotili jen ji.
Hodně lidí se mě začíná ptát, co budu dělat po stáži. Konečně to můžu říct. Stanu se pošťákem v Monaku! Nemaj se tam totiž vůbec špatně.
Ještě pro vysvětlení toho, proč je vlastně Monako rájem boháčů a krupiérů. Asi vás nepřekvapí, že za to můžou zase citrony. Někdy v 19. století totiž Monako přišlo o Menton, a tím ztratilo veškerý zisky z citrónů. A tak mu nezbejvalo nic jinýho, než vybudovat lázně a vlastně celý Monte Carlo a začít oškubávat lidi tam.
Lodě jsou tu trapně velký, o marseillský romantice a děravejch bárkách tu můžou leda snít.
Lodě jsou tak trapný nejspíš proto, že je často vlastněj trapný fotbalisti, který hrajou na svym trapně upravenym stadionu.
Všechno začalo bejt tak trapný, že jsme začali pomejšlet na rozptýlení u princezny v Knížecím paláci.
Princezny ale nejspíš roztáčely rulety s trapnejma fotbalistama a doma byl jenom starej Albert, kterej nám řek, že bez západu slunce nad Monakem neodjedeme, a tak jsme rozkazu knížete uposlechli.
V Monaku vás šmírujou kamery na každym kroku,takže se tam moc srandy nenabízí. Plán ukrást helikoptéru, případně fotbalistu, byl nereálnej, a tak jsme nakonec jen slušně uctili památku Grace Kellyový…
A pak potupně sjeli po eskalátorech do Niveaux inférieurs (rozuměj=parkoviště pro obyvatele Marseille) a z daňovýho ráje vyrazili do toho našeho – ráje smradu, bláznů, špinavých barů a ne li největšího počtu krys na metr čtvereční.
bujabéza 