bujabéza

V jedné mořské dálině ztroskotal parník v hlubině, jen tři malé citrónky zůstaly na hladině. Ve skutečnosti nebyly tři, ale tisíce. A bylo to v Mentonu. O Fête du citron mi poprvé vyprávěla Tereza, když tu byla na návštěvě. Přestože banán nebo ananas by mi byl sympatičtější, bylo jasný, že si tenhle svátek nemůžu nechat ujít. A tak jsem vždycky někde utrousila slovo citron a čekala, jestli se někdo chytne. Rafael má naštěstí podobný zaujetí pro citróny a Zuzka, když se dozvěděla, že kvůli týhle akci se dokonce z Čech dělaj zájezdy, taky neváhala.

Sraz v devět v přístavu. Vzhledem k tomu, že jsem den předtim urputně kolaudovala byt Mala a Coralie, probudila jsem se v 8:45. Omluvnýma smskama jsem posunula sraz na čtvrt. Ve čtvrt jsem na místě, ne tak Rafael – řidič. Zuzka Rafaela ještě nezná, z jejího pohledu ale tušim, že mít po ruce citrón tak ho vymáčkne nejdřív mně na hlavu, a pak jemu do oka (to mi totiž přijde horší než na hlavu). Volám dvakrát. Nic. Pak si představim ten čas, co jsem mohla ještě spát, a nesmyslně volám čim dál častějc. Krátce po jedenáctý, po stopadesáti telefonátech a těsně před smskou: Nesnášim tebe i všechny citróny!, se milej Rafael probudil. Já jsem Rafael. Enchanté. Zuzana. A teda rozhodně neenchantée. Bohužel moc nevim, jak tahle konverzace pokračovala, protože moje cesta proběhla asi takhle: Jéé, mně se chce ňák spát… Tunel v Marseille. Střih. Tunel. Menton. Jé, už jsme tady!

Ranní historka byla zapomenuta a my s napětím vyhlíželi první citrón. Slovo citrón padlo tou dobou tak dvěstěkrát. Naštěstí už na nás za chvíli vykukovaly z ohrádky – obří citrónovo-pomerančový sochy a hned za nima… Azurový pobřeží. Nekecali. Je fakt azurový. Ale bez mistrálu:(

Zhodnotili jsme, že Češi si na nějaký radostný výkřiky moc nepotrpěj a tak Zuzka jen suše řekla: pas mal (jde to). Od tý doby jsme na všechno říkali pas mal. Ceny jsou na tomhle nablejskanym pobřeží ale spíš mal, a tak jsme se při hledání oběda museli chtě nechtě trochu projít po městě.

Z Mentonu je to do Itálie, co by citrónem dohodil.

A je to cejtit na každym kroku. Obsluha je hlučná a neskutečně pomalá, okenice všudypřítomné a balkonky jak pod Julií.

Abyste ze všech těch citrónů nezežloutli, tak udělám malou mentonskou komickou vsuvku: Při obědě se Rafael seznámil s Bujabézou. Bůhví proč ho nejvíc zaujal článek Jak sbalit holku po marseillsku. Když to dal do Google translatoru, vyhodilo mu to překlad Bébé après Marseille (miminko po Marseille). V článku uviděl svoje jméno a pak už jen zaraženě koukal do steaku. Některý věci, ostatně asi jako celej festival citrónu, nevysvětlíte.

Ale zpátky k věci. Je jasný, že tahle citrónová sranda má za cíl především oškubat fanoušky citrónů. A tak nás hned u vchodu do citrónovýho království zkásli o deset eur. Ježiš, to je kýč! Fuj, a tohle, no to je hrozný. Nasadili jsme kyselé obličeje a nešetřili kritikou. Ani jsme se ale nenadáli a začal na nás působit fenomén nazývaný moc citrónů.

Čím dál víc jsme se nořili do citrónovýho mikrosvěta v obklopení majestátných hor a postupně viděli všechny ty spokojený postavy z citrónů, jak se tvářej, že citrón je ta nejlepší věc na světě.

Citrónový lízátka. Citronády. Marmelády. Limoncello. A teď se podržte, obří citróny i s… lístečkama!

Žlutá nálada začala působit a naše úsměvy byly čím dál širší. Nezjistili jsme, co do těch citrónů dávaj, ale řeknu vám to popravdě. Pod záminkou toho, že nemůžeme najít východ, jsme si některý sochy dali dokonce dvakrát.Schválně jsme zdržovali, dlouze fotili a do toho vykřikovali: Jé, tahle je skvělá! A viděli jste tuhle? Jasně, že viděli, ale kouknem se na ni ještě jednou.  Asi si ťukáte na čelo jako já, když jsem poprvé slyšela o Fête du citron, ale věřte, že je to tak… citrónový!

V citrusovým opojení jsem důležitě pronesla, že všechny sochy jsou podle Felliniho filmů. Rafael se Zuzkou uznale pokývli.

Bohužel se ukázalo, že to není pravda, a tak se moje odpolední image propadla hluboko pod hodnoty dopolední. Ale bylo to prostě na téma italský filmy. Nicméně další fakta jsem si už radši ověřila s internetama. Do Mentonu se kvůli slunci a tomu pas mal moři sjížděla smetánka už od konce 19. století. Z rozmaru si tam pořádala různý karnevaly. V roce 1928 je Menton prvním pěstitelem citrónů v Evropě a jeden z hoteliérů se rozhodne udělat takovou výstavku ve svojí zahradě. No a od roku 1934 se tomu říká Fête du Citron. Odehrává se každoročně tři tejdny v únoru. Nebyl jen za druhý světový války a v roce 1991. Každoročně se spotřebuje 120 tun citrusů, 10 000 gumiček na uchycení plodů a zhruba 100 důchodců, kteří zahynou při jejich přidělávání. Během festivalu se každou neděli a ve čtvrtek večer konají alegorické průvody lidí převlečených za citróny házejících konfety a podobně. Díky bohu, že jsme to promeškali, vůbec si nedokážu představit, co by to s náma udělalo.

Když jsme konečně vyšli z areálu, to nejhorší teprv přišlo. Přímo naproti. Obrovská cedule. Festival orchidejí. Neee! Ale nebojte, citróny jsme nezradili a odolali jsme. Tak nějak žlutě jsme se dokouleli k autu, rychle se podívali na Korsiku…

a v citrónovym oblouznění zadali něco do navigace. A co to bylo, to vám řeknu až příště. Ale co se týče Fête du citron, tak rozhodně pas mal. A víte co? Jak řiká Maxim Turbulenc: netvařte se tak kysele, vždyť je to přece veselé!