Bloggerka Tereza pokračuje: Aby to nevypadalo, že můj pobyt se dá shrnout jako sac à vin zaseklej v kanapi, je třeba říct, že v sobotu nastal výletní den. K autobusu proudily davy teenagerů oblečených v nejsvátečnějších teplákových soupravách, takže jsme si s Majdou narychlo alespoň prohodily navzájem šály a vyrazily do Calanques.
Jsou sice součástí Marseille, ale zároveň si člověk připadá jako někde na Korsice nebo tak. Útesy a skály přímo do moře, borovice a strašně modrá voda.
Otužilci tam v lednu i plavou, my jsme se hlavně procházely. Zajímavý je, že ty stezky nejsou skoro nikde zabezpečený, zato jsou obsypaný důchodcema o berlích.
Po cestě zpátky mě Majda nechala prohlídnout si zvenčí tamní věznici, takže si na ten den vůbec nemůžu stěžovat.
Večer jsme potkaly spoustu Majdiných kamarádů. Například hrozně sympatickej pár Malo a Coralie, co nám prozradil několik tipů, jak unést trajekt. To bylo v baru, kde Majda začala psát Bujabézu, takže jsem si připadala hrozně slavnostně, že jsem u toho.
Kromě toho nás taky varovali, že v Marseille les fous sont partout, ale že jsou naštěstí v zimě zalezlý a vylezou až v létě. Taky jsme se dozvěděly další nový slovo, že se o někom dá říct: C’est une planète. Zvláštní na kolik lidí během pobytu to poměrně přesně pasovalo.
Neni divu, že jsme druhej den nasedly na pěkně fou trajekt. Je dobrý vědět, že v Marseille je velký téma vítr. Lidi o něm nápadně často mluví (údajně na tohle téma vzniklo několik sociologických průzkumů) a sem tam dokonce udělají Festival větru (haha). Jak vážný to může být, se ukázalo, když v něděli „à cause du vent“ nejezdily lodě. Už to vypadalo, že nikam na výlet nepojedeme, ale pak náhle otevřeli trasu na ostrovy Frioul.
Za pár euro, nečekaný zážitek! Obě promočený až za šálama jsme se snažily potlačit nevolnost, některý cestující se dokonce neubránili zděšeným výkřikům. Jedinej, kdo byl během jízdy v klidu, byl pán, co si na ostrov vezl šest pórků. Zřejmě místní lék proti mořský nemoci. Anebo to byl jen klasickej ,,planète.”
Asi nikoho nepřekvapí, že na ostrově Frioul nebylo dřív nic jinýho než blázinec. Stálo to ale za to. Člověk si připadal jako ve westernu, všude skály a meluzína. Určitě doporučuju. Jen je dobrý si vzít pro jistotu pár pórků. Kdyby foukalo.
A už tu byl konec výletu. Zbývalo pár posledních chvilek na klasický turistický zážitky. Třeba na překažení krádeže svojí vlastní kabelky, nákup marseillskýho mýdla nebo focení přerostlých racků.
Trochu jsem se bála, že cesta na letiště bude podobně náročná jako po příjezdu, ale všechno dobře dopadlo. Místo sac à vin jsem úspěšně dovezla kufr. Návštěva to byla tak skvělá, že jsem si na svůj záměr koupit si chic klobouk vzpomněla v podstatě až na letišti, když jsem před sebou viděla slečnu s hučkou ve stylu Tří mušketýrů. Příště si pastis ani klobouk plánovat nebudu a prostě se jen zase „zaseknu v Marseille.“
Tak pa!
bujabéza 