Před soumrakem, před úsvitem, tohle místo je prostě potřeba vidět před něčim, a tak jsem byla ráda, že mi přestup v Paříži vyšel akorát před obědem. Tím místem myslim park, kde se Julie Delpy a Ethan Hawke procházej ve výše zmíněných filmech (Před obědem coming soon) a vedou důležitý debaty o životě. Čili místo, který už jsem dlouho měla na seznamu věcí, co potřebuju vidět. Naštěstí je přímo vedle Gare de Lyon, takže jsem to měla akorát cestou z Gare de l´ESt.
Po chvíli jsem narazila na jeden z vyhlášenejch pařížskej kanálů, tak jsem měla radost, že při týhle filmový procházce zfouknu najednou i Amélii z Montmartru. Místo žabek, který z mostu házela Amélie, ale na mě odletovaly spíš kamínky od bagrů. K vodě se ani nedalo dostat přes zákaz vstupu. Z tohodle by poetiku nevykřesal ani Améliin potutelný úsměv.
Vykračuju si tak dopolední Paříží a řikám si, kde vlastně je ten Bataclan, že se na to pak musim podívat na internetu. Kolem jezděj na kole Pařížani, o poznání vymóděnější než v Marseille, starší zachovalí Pařížané si čtou noviny na teráskách příjemných kaváren a servírky jim s úsměvem nosej kávičky. A pak do něj skoro vrazim. Mžourám, jestli čtu správně. Bataclan. Může bejt jen jeden. A je to právě tenhle. Nejdřív mi to vůbec nedochází, takovej veselej barevnej barák, to přece nemůže bejt tady. Pařížská Akropole. Navíc všude ten uplně normální život. Normalitu narušujou zátarasy před vchodem a vzpomínky, fotky a květiny na protějším chodníku. Nevim, jak jsem si to vlastně představovala, asi větší, temnější, morbidnější. A přitom to byl uplně normální klub, kde se bavili normální lidi. Těžko říct, jestli to bylo víc zimou, vstávánim v šest, nebo tim nečekanym setkánim, ale teda měla jsem celkem husí kůži, když jsem si přehrála, jak to tu asi vypadalo.
Pokračovala jsem směrem k Bastille. A přemejšlela nad tim, jak je Paříž obrovská. A jaký je štěstí, že jsem nejela sem, protože bych se ze všech těch možností, co vidět, asi zbláznila.
Od Bastille doleva a park před obědem je tu. Dřív se to jmenovalo Promenade plantée, teď tomu říkají Coulée verte René Dumont. Bývalá železnice o délce pěti kilometrů. Na jaře to musí bejt hezčí s rozkvetlou květenou, ale i v zimě je rozhodně příjemnější projít se tudy než po ulici. Navíc podobně jako na cyklostezce pod Vítkovem, i tady člověk může nahlídnout na Paříž z trochu jinýho pohledu.
V typický pařížský kavárně horší třídy u Gare de Lyon jsem do sebe rychle lupla vajíčka a pospíchala na vlak, abych stihla odjet, asi tušíte kdy – ještě před obědem.
bujabéza 