bujabéza

Nastal den D a cesta do Mekky všech stážistů – velkýho parláče ve Štrasburku. Moc se mi nelíbilo, že se muselo brzo vstávat, ale co se dalo dělat. Ve vlaku naštěstí byli ještě větší zoufalci než já. Například rodinka, co začala uprostřed cesty vykřikovat: Ale proč jsme nastoupili do vlaku do Strasbourgu, když jedeme do Paříže?! Mě spíš teda zajímalo, proč se o téžévéčku tolik básní, když v něm ani neni wifi. Ale sviští pěkně, to se musí nechat.

O Štrasburku jako takovym vám řeknu příště. Teď něco k Parlamentu. Jako každá pouť do svatýho místa by se měla jít pěšky, tak i já sem vyrazila po svejch. Byla jsem teda trochu rozrušená, protože jsem poprvý za svůj pobyt ve Francii musela vytáhnout rukavice. Cesta se ale zdála snadná, pořád podél řeky, kde to místama vypadalo jako v Liberci.

A pak se objevil! Zkoprnělej v celý svý byrokratický kráse.

Už zbejvalo jen obejít Arte a jsem tam.

Asi nikoho nepřekvapí, že jsem nejspíš kvůli těm rukavicím samozřejmě došla do Rady Evropy místo do Parlamentu, a tak mam místo vítězoslavný fotky, jak vcházim slavobranou a europoslanci přede mnou poklekaj na červenym koberci, obrázek bloudícího stážisty za soumraku.

Naštěstí v Parlamentu platí vyhláška, že selfíčka je možný pořizovat i po setmění.

Vyřízení kartičky trvalo asi hodinu, plus uvnitř to taky nebylo uplně jednoduchý, tak jsem byla ráda, že jsem aspoň první den našla tu slavnou kopuli.

Teprve druhej den jsem docenila skutečný krásy parlamentu. Konkurenci marseillský vánoční výzdoby.

Veselý parlamentní koberec.

A všudypřítomný pocit důležitosti.

Ještě důležitějc jsem si připadala, když jsem dostala bojovej úkol vyzvednout nějaký lístky na předsednictvu pro někoho v Marseille v nejvyšším patře ze všech nejvyšších.

Tyhle dveře jsem ale uviděla až zhruba po dvou hodinách bloumání. Takovej oblíbenej parlamentní kameňák:,,jeďte do nuly.”

Když jsem konečně objevila výtah s nulou, tak mi bylo sděleno, že do nejvyšších pater jezdí jen jedinej v celý budově, prostě evropský byrokratický bludiště jak vyšitý. Když jsem zas jednou takhle hledala nulu v asi stopadesátym výtahu, ozve se: Magdaleno, my se známe z gymnázia! Chvíli mi trvalo, než mi to docvaklo. No jasně, premiant Lukáš z Hellichovky. Vlastně už tehdy bylo jasný, že bude dělat asistenta portugalský poslankyni. Řekla jsem mu, že dělám tu stáž, na kterou lidi jezděj v pětadvaceti, v tý kanceláři, kterou nikdo nezná. A přemejšlela jsem, jestli si taky řiká, že už tehdy bylo jasný, že takhle dopadnu. Společná večeře nám nakonec nevyšla, protože musel počítat tužky až do večera.

Díky týhle evropský prochajdě jsem si ale prohlídla parláč dost důkladně. A musim říct, že se mi tam vlastně hodně líbilo. Příjemná budova a ani naškrobenci nevypadali tak naškrobeně. Škoda jen, že dělaj takovou naškrobenou práci, jinak by to skoro stálo za zvážení.

Nejvíc jsem se ale samozřejmě těšila na ,,znáte z trvalek.” To je taková televizní hantýrka, chápete, ty ohraný záběry, co dáváte furt dokola, když nemáte nic jinýho. U parlamentu nadmíru vděčné. Myslim, že v televizi jsme ale nepoužívali ty, kde je půlka sálu prázdná.

Celkem zajímavá byla debata o médiích v Polsku, jinak taková klasika, uprchlíci, terorismus a podobně. Na diváckejch tribunách ale byla celkem sranda. Tady pána třeba málem vykázali ze sálu kvůli tý šošolce na hlavě. Zakázali nám taky bučet, tleskat či se jinak projevovat.

Další věci už nejsou moc zajímavý, semináře, recepce, obědy za evropský peníze a tak, znáte to. Těžká dřina. Každopádně kdybyste někdy měli možnost, tak si tam zajeďte, aspoň za to selfíčko to stojí.