bujabéza

Původně jsem trochu váhala, jestli tuhle historku vůbec zveřejňovat. Je totiž trochu šílená. Obsahuje ale několik komických momentů, proto jsem si řekla, že vás možná taky pobavěj. Kam se hrabe, pani, co jde v pyžamu do práce, i Italka fénující se pod peřinou.

Začalo to teda čekánim v Toluenu. Nash přijel o dvě hodiny pozdějc, než jsme byli domluvený. Kamarádi jsou už na chatě. Cestou se ještě zastavujeme v městečku Hyères na pobřeží, který mi chtěl ukázat. Když se díváme na noční moře, spadne do něj asi největší padající hvězda, co jsem kdy viděla. Vůbec mě nenapadne si přát, aby tenhle večer proběhl normálně.

Chvíli se projdeme a jedeme do cílový stanice. Posloucháme rádio Mistrál.

Překvapivě na něm dobře hrajou. Včetně novýho Justina. Shodneme se, že i když ho jinak nemusíme, tahle je fakt dobrá a že ty holky vtipně tancujou.

Po chvíli cesty noční pobřežní krajinou jsme v cíli. V malym městečku s kempama a restauracema, teď zavřenýma. V létě tu musí bejt nával.

Každou vteřinou musíme dorazit na místo. Když jedeme potřetí kolem stejnýho domu, začínám cejtit, že tu něco nehraje. ,,Já nevim, kde to je,“ přiznává Nash. Řikám, že v pohodě, že zavoláme těm kamarádům, ne. Ti ale nereagujou na zprávy, ani na telefon, nic. Vůbec nechápu, že si to nezjistil dopředu, ale budiž, to nějak najdeme. Objíždíme počtvrtý stejnou trasu a díváme se na spzky aut, jestli na to náhodou nenarazíme, zas tak velký to není. Donutim ho zavolat dalším pěti lidem, co by mohli vědět, kde to je. Buď to neberou, nebo nevěděj. Jeden nám doporučí, ať si aspoň zajdem na kafe v centru. Centrum nemůžeme najít, pak pochopíme, že to je jedna o něco větší ulice než ostatní, kde je kostel a malej bar.

Kafem nemůžem ztrácet čas, tak tam jdu aspoň na záchod (do toho baru, ne do kostela). Skupina posledních místňáků, co na tomhle poloostrově zbyli přes zimu, někomu falešně zpívá Joyeux anniversaire a přes alkoholovej opar na mě koukaj jako na zjevení. Původně jsem je chtěla poprosit o radu, ale už sem těch zážitků za den měla tolik, že mě napadlo, že bych byla radši, kdybysme tu chatu vůbec nenašli.

Navrhnu Nashovi, že se vrátíme, nijak zvlášť se nebrání. Přeladíme na rádio Virgin a jedeme nocí zpátky.

Zeptá se mě, jestli aspoň nezajedeme do Aix en Provence, místníma nazývaný Sex en Provence, jak jsem se dozvěděla, když už jsme autem. V Aix jsem ještě večer nebyla, tak si řikám, proč ne, ale že pak hned pojedem zpátky. Takže jedeme do Sex en Provence, do baru Sextus, kde hraje Nashův dýdžejskej kámoš. Jsem zmožená a podobně vypadaj ostatní návštěvníci baru, až na zlatou mládež, kde se jeden zlatej mladík snaží získat kamarády tim, že jim za zlatý peníze rodičů kupuje drinky.

A pak najednou nevim jak, do baru vešla zábava. Dýdžej začal pouštět dobrou hudbu, přišla spousta lidí a se spoustou z nich jsme se začali bavit. A tak jsem řekla, že ještě chvilku.

Chvilka by to byla, kdybysme nepotkali kamaráda z Réunionu. Tou dobou teda ještě nebyl kamarád. Byl malej, byl tam sám, a vypadal hrozně opuštěně. A dělal osamocený šílený taneční kreace. Jako zlatej mladík se snažil získat kamarády. Tak nás začal zvát na réunionský rumy. A už byl kamarád. Bylo jasný, že zpátky jet nemůžeme, tak Nash domluvil spaní u dýdžeje. Jenže dýdžej hrál a chtěl se pak bavit až do rána, takže se spaní u dýdžeje muselo změnit na spaní u kamaráda z Réunionu. Strašně se mu motaly nohy, takže byl myslim nakonec rád, že jde někdo s nim. Měl poměrně luxusní byt a jak byl opilej, tak pořád sjížděl z koženýho křesla a přitom se snažil vyprávět něco o Reunionu. Moc jsem z toho nepochopila, jen že ráno musí brzo vstávat.

Ráno nás vzbudí v devět. V deset přece musí otvírat kostel! Tak jako každou neděli. Nemáme mu ale řikat prêtre, ale pasteur. Protože je protestant. A taky ajťák. Má dítě. A taky strašný pytle pod očima. Může se ženit. A taky zvát lidi po nocích na reunionský rumy. Došlo mi, co mi na něm celou dobu nesedělo. Ta jeho přehnaná úslužnost. Jak přede mě ráno vyskládal celou svoji ledničku s tim, že je všecko bio a ať si dám, co chci. A že kdybych si nevybrala, tak má ještě zelí.

Nash tu informaci s knězem zpracoval po svým: ,,Hej bro, to mi teda nepřijde fér, žes nám to řek až dneska s tim kostelem, já sem se chtěl vyspat!“ Řekla sem mu, že to od něj nebylo moc slušný, a že když jde k někomu na návštěvu, tak se musí přizpůsobit. V diskuzi na Novinkách by mě za tuhle větu pochválili.

Po biosnídani nám kněz nabídl, že můžeme jít s nim do kostela. Nash ho znova setřel tim, že jeho rodiče jsou muslimové a že sice chodí do mešit i kostelů, ale jen když je vyspanej.

Blížila se desátá a IT biokněz z Reunionu se mě naposled úslužně zeptal, jestli bylo všecko v pořádku. Dlouze jsem se na něj podívala. Tenhle svět neni v pořádku, pokud seš kněz a kážeš lidem o životě, zatimco po nocích zapíjíš svoje problémy po barech, co se ještě navíc jmenujou Sextus! Řeklo moje zlý já. Ale jen v duchu. A pak to hodný nahlas, že moc děkujeme za hezkej večer a že někdy v Marseille. Takovýto někdy, co ve skutečnosti znamená nikdy, chápete. A pak jsem si naposled sedla na to kožený křeslo a snažila se sjet zpátky do reality.

Pro jistotu jsem pořídila fotku terasy na důkaz toho, že se to fakt stalo:)

A přidávám jednu seriózní fotku Nashe, protože jste ho vlastně možná ještě neviděli.