bujabéza

Ještě jsem se vlastně nedostala k tomu, co je od příjezdu do Marseille novýho. Nic se nezměnilo na tom, že se tady prostě stávaj divný věci. Nebo je to nějakej obecnej fenomén cizinců v cizích zemích, že se jim takový věci stávaj. Kolotoč bizarních historek se roztočil hned po příjezdu. Za všechny zmiňuju paní, která na mě volala v Monoprix: Paní, prosím vás, pojďte sem, je tohle pyžamo, nebo kalhoty? Pravila uprostřed sekce s velkým nápisem Pyjamas. Tak jí řikám, že kalhoty to sice jsou, ale kalhoty od pyžama. Zatvářila se hrozně nešťastně a že by je chtěla nosit normálně. – Jako na doma? – Ne, do práce. – Noo… Vypadala odhodlaně, tak jsem se jí aspoň snažila pomoct vybrat ty nejnormálnější. Po zhruba desetiminutový operaci se otočila, hodila vybranej kousek na věšák a řekla: Víte co, já si je nevezmu, vidim, že se vám stejně nelíběj, a ještě bych v tom vypadala jako blázen! Byla jsem ráda, že to nakonec řekla ona a ne já.

V práci máme novou stážistku. Jmenuje se Francesca a je z Neapole. Řekla jsem jí, že Neapol nemam ráda, protože jsem se tam nevyspala ani s provizorníma špuntama (kapesníkama) v uších. Ujistila mě, že teď už je to tam mnohem lepší a že mají dokonce nové muzeum o velikosti Louvru (neověřeno). Těším se, až budeme společně počítat tužky. Dostávám teď taky důležitější úkoly. Posledně jsem se například blejskla s trojčlenkou, ta kolegyně, co nikdy neviděla Češku, nevěděla, jak spočítat procenta. Co se týče Francescy, jeden večer jsem měla volno a dost jsem se na něj těšila, nakonec jsem se ale přemohla a ač se mi strašně nechtělo, tak jsem jí navrhla, že bysme mohly něco podniknout, když tu nikoho nezná. Nečekala jsem, že naše sbližování vezme tak vážně, že mě rovnou pozve k sobě domů. Nakonec to bylo celkem v pohodě. A navíc mě totálně rozsekala při odchodu, kdy mi řekla, že spí s fénem. Řekla to přesně takhle, uplně nečekaně, takže jsem asi jako vy vytřeštila oči a řekla: Cože??? ,,No jo, mně je furt zima, já jinak neusnu, tak se vždycky před spanim nahřejvám fénem.“ Smála jsem se ještě celou cestu domů.

Před prací nám demonstrovali Kurdi.

Možná jsem psala, jak jsme před odjezdem točili reportáž pro Zuzčin projekt pro Rádio Žába. Sešli jsme se u Ludovica a povídali o Praze, Marseille, kulturních rozdílech a podobně.

Reportáž se odvysílala v lednu a tak jsme usoudili, že jsme slavný. Pro poslech tady, komu by se poslouchat nechtělo, tak ve zkratce: 3 minuty se čeká, než přijdu, pak minutu jíme čokoládu a pak řeknu, že v Praze není moderní architektura.

S Lagašonem jsme byli na Tarantinovi. 8 salopards. Salopard je mimochodem dobrý slovo. Pro Veroniku a Martina: nové kino a neuvěřitelně místa na nohy! Lagašon navíc řikal, že to bylo dlouhý a že by všechny filmy krátil. Náš člověk. Nicméně mě salopardi bavili, i když příběh trochu slabší, ale herci, hudba a celkově výborně natočený. Akorát jsem po tom měla šíleně brutální sny, po Tarantinovi se mi to stává pravidelně. Se Zuz. jsem taky konečně viděla Donnie Darko.

A pak jsem potkala Anne-Claire. Bylo to tak: Darel jednou přinesl domů časopis. Byla to Kouzelná hůlka, o který jste četli minule. Rozhodla jsem se napsat o Kouzelný hůlce. Do Kouzelný hůlky jela taky novinářka Samanta. A Samanta zná novinářku Anne-Claire. Což by nebylo zas tak zajímavý, kdyby Anne-Claire nežila deset let v Praze a nepracovala pro Českej rozhlas, a teď nežila v Marseille s co Čechem, to muzikantem Markem a synem Samuelem. Pozvala mě na návštěvu k nim do Panier, to je ta nejstarší čtvrť hned u přístavu, kde maj útulnej podkrovní byt. Do okolí se teď stěhujou umělci a alternativci. Donedávna je sdružoval bar, kterej ale kvůli sporům s majitelem domu zavřeli. Vyprávěla jsem jí o Zavěšenym kafi, taky ji to mrzí. Povídaly jsme chvíli česky, chvíli francouzsky, o Praze, Marseille, politice, kultuře atd atd. Anne-Claire pracovala ve francouzský sekci Českýho rozhlasu, tady v Marseille teď před volbami jako tisková jedný ekologický strany. Získali ale málo hlasů, nikam se nedostali, a tak si teď hledá práci. Říkala, že Marseille teď přitahuje hodně lidí ze severu Francie i Evropy, kteří tu cejtěj teplo, a taky potenciál, jakej má třeba Barcelona. Po několika letech ale většina odchází, protože tenhle potenciál zůstává kvůli vedení města i dalším věcem zablokovanej. Marek si tu prej první půlrok připadal jako v Indii, to mě pobavilo. A zná večerku, kde prodávaj Plzeň a smrdí to tam jako ve starejch českejch sámoškách. V Marseille si prostě každej něco najde.

A na závěr nepřijde zvířátko, ale drb. Začalo bejt čim dál víc jasný, částečně teda i mojí vinou, že Nash si od našeho kamarádění slibuje víc než já. Moje náznaky ale nakonec byly, jako vždycky když dělám někomu náznaky, tak nenápadný, že nic nepochopil, a tak muselo dojít na vážnej pohovor. Řikal, že si myslel, že bysme si mohli udělat hezkou svatbu na ostrově Frioul. A taky, že by mohl do mýho komplikovanýho života vnést trochu jednoduchosti a že bych tak možná byla šťastnější. Ani jedno samozřejmě není špatná myšlenka, nicméně o tom, jak by byl život s nim jednoduchej se dozvíte v jednom z příštích příspěvků a garantuju vám, že se máte na co těšit. Nicméně doufám, že s Nashem budem dál kámoši, jednak je to můj první černošskej kámoš (teď hledám Asiata/Asiatku, aby byla škála kamarádů komplet:)) a jednak je správnej a hodnej. Tak uvidíme.

A pak se teploty v Marseille poprvé dramaticky přiblížily k nule. Takže oblečte pyžama a zapněte fény, přišla zima!