bujabéza

(napsáno pro Lógr) Vypadá to tu jako na kurzu pletení v jakémkoliv mateřském centru na pražském sídlišti. Až na to, že polovina žen je zahalená. A až na to, že občas musejí svoje sedánky zrušit, protože se všude kolem střílí z kalašnikovů. Jako třeba loni v únoru, kdy si drogové gangy v ulicích vyřizovaly účty. Policie už sem často ani nejezdí a místní si na hořící auta, vandalismus i přestřelky už tak nějak zvykli. Starostka se radši přestěhovala do bohatých čtvrtí na jihu Marseille.

,,Vyhlášená“ marseillská severní čtvrť La Castellane žije vlastním životem. Z konečné metra sem cesta trvá čtyřicet minut neskutečně pomalým přeplněným autobusem. S lepší dopravou už se roky nic nedělá, a tak většina místních tráví svoje dny tady. Město stejně tak v podstatě rezignovalo na podporu vzdělávání, pracovních míst a neziskových aktivit. Učitelé ve školách tu dětem radí, ať si do životopisů vymyslí jinou adresu, pokud chtějí získat práci. Většina ji nemá, nezaměstnanost v sedmitisícové čtvrti se pohybuje  kolem čtyřiceti procent.

Média tu nemají rádi. Podle ,,hodných“ obyvatel jen přispívají k negativní image čtvrti, která se tak dostává do čím dál víc začarovaného kruhu. Fotografování na ulici mi doprovod, novinářka Samantha, nedoporučuje. A upozorňuje na sousedské hlídky sotva patnáctiletých kluků, které monitorují pohyb každého, kdo není jejich.

Baguette magique: Vlastní časopis jako ostrov v džungli

 V La Castellane ale není jen strach, násilí a drogy, ale i vzájemná sounáležitost, radost a zábava. Alespoň to chtějí dokázat ženy, které spojily aktivity jednoho z mála místních sociálních center. V přízemí jednoho z panelových domů se rozhodly vydávat vlastní časopis, médium, které bude o La Castellane mluvit tak, jak by si přály ony. Baguette magique. Kouzelná hůlka, která nepřívětivou čtvrť promění v příjemné místo, přinejmenším na papíře.

Jejich zápal je vidět už zpoza dveří. Desítka žen vytahuje z tašek nejrůznější pochutiny, koláče nebo sýry, a vykládá je na stůl mezi výtvarné potřeby. Překřikují se, co která přinesla, a vyprávějí si nejnovější zážitky z uplynulého týdne. Farida nepřijde, protože ji zemřela tchyně. Nora si zas dneska dá jen kousek koláčku, protože má večer hostinu. Babský šrumec přerušuje až Francesca.

Matka projektu. Loni dala dohromady skupinu žen ze sociálního centra, ke kterým se postupně připojily další. Utišit proud klevet není snadné, brzo už ale rozdává úkoly. ,,Fadilo, mluvila jsem s jednou překladatelkou z arabštiny, takže tvoje básničky necháme v arabštině, a ona je přeloží, ale potřebujeme je co nejdřív.“ Fadila moc nemluví, básně prý ale píše nádherné.

Hayette je zase všude plno. V Castelanne žije už 22 let. Ostatním ženám z Alžírska nebo Maroka proto pomáhá hlavně s francouzštinou. Už je v důchodu, a tak na redakční setkání chodí pravidelně, jednou až dvakrát týdně. ,,Je nám tu dobře, skvěle se bavíme. Castellane má možná pověst jakou má, ale rasismus tady na rozdíl odjinud neznáme.“

Už to vypadalo, že se všichni pustí do práce, když v tom přichází další členka redakce, a kolovrátek se rozjíždí nanovo.

Šaty z Orientu v knihkupectvích v Marseille

V Baguette magique každá dělá, co ji baví, zároveň všechny spolupracují. Zatímco Hayette má názor na všechno, Abdelissauad si není jistá ani vlastním textem. V připravovaném únorovém vydání o vzdělávání sepsala svoje vzpomínky na školu a na to, jak se kdysi v Alžírsku zamilovala do učitele. Teď jí to přijde moc osobní.

Kabile je švadlena. Psát neumí. A tak kreslí to, co má nejradši. Šaty z Orientu.

Text doplní ostatní. Třeba Soraya. Nedávno ji zemřel manžel, Baguette magique je pro ni druhou rodinou a vysvobozením.

Časopis zatím vyšel dvakrát. Jednou barevně, jednou černobíle. Vždy v nákladu tisíc výtisků. O šíření ve čtvrti se starají samy ženy. Distribuce zároveň probíhá i do všech větších knihkupectví v Marseille. Financování se neobejde bez grantů a podpory, které se Francesce podařilo vyjednat na prefektuře. S projektem ji také pomáhá novinářka Samantha, která castellanským kolegyním edituje texty, a grafička Amélie, která má na starost výtvarnou stránku časopisu. ,,Vlastně nemáme skoro žádné problémy, ze začátku trochu s docházkou, ale už se to ustálilo,“ říká Amélie a pak přiznává: ,,I když jsme tu už měly jednu aféru, když  jedna paní obvinila druhou, že ji v prvním čísle nazvala čarodějnicí.“

My toho můžeme ještě tolik dokázat!

V na první pohled homogenní skupině žen se brzy ukazují velké rozdíly. Důchodkyně, nezaměstnané, uklízečky, drbny, tajnůstkářky, umělkyně. Některé přicházejí za zábavou, jiné se našly v psaní nebo kreslení. Pro ostatní je zase příjemná změna domácí role, kterou žijí celý svůj život za zdmi panelových bytů. Jedno je ale přece jen spojuje, většina z nich jsou matky a chtějí ukázat nejen svým dětem, že i v La Castellane existuje cesta ven.

Ještě větším pojítkem je ale obrovská motivace, kterou díky časopisu získaly. Na posledním setkání jim Francesca ukazuje připravované webové stránky časopisu, a také jim oznamuje, že našla podobný projekt v Belgii a že by mohly začít spolupracovat. Jedna z pravidelných účastnic, Nora, nešetří nadšením: ,,My toho můžeme ještě tolik dokázat! Když na internetu vidím, co jsme dokázaly, tak jsem na sebe vážně pyšná. Francesco, my můžeme jít ještě mnohem dál!“ I když v Marseille obecně platí, že každý má spousty plánů, ale jen málo jich uskuteční, ženám z Castellane to snad za pomoci Kouzelné hůlky půjde alespoň trochu líp.