Uvědomila jsem

Uvědomila jsem, jak je hezký i těžký se vracet. A jak rychlý zapadnout do zajetejch kolejí a upletenejch sítí. Uvědomila jsem si, jak je prostor a čas v Praze jasně danej. Známý tváře, známý místa, známý témata. Uvědomila jsem si, jak je těžký mít tolik lidí nablízku. A jak je těžký slyšet a vidět všechny jejich problémy v rozmezí několika dnů. Po chvíli jsem měla chuť bejt zase zpátky a řešit jen to, jestli je dneska nebe světle nebo tmavě modrý. Uvědomila jsem si, jak je to sobecký.

Uvědomila jsem si, jak někdo mluví moc a někdo zase málo. Každý má něco do sebe. Uvědomila jsem si, jak můžou bejt vyčerpávající historky (o dětech, pracovním vytížení, milostných avantýrách, o čemkoliv), když je jich moc. Uvědomila jsem si, že někdy jich ale musí bejt moc, aby se mezi nima objevily i opravdický historkový skvosty. Hodně z nich pobavilo. Uvědomila jsem si, že jsem ráda, že mam Bujabézu a můžu tim eliminovat vyprávění otravných historek. Uvědomila jsem si, že mě baví psát a utvářet si realitu, jak se mi zrovna zlíbí.

Uvědomila jsem si, že je pro mě nejen v tomhle Marseille inspirací. Víc plánů, víc chutí, víc snů. Uvědomila jsem si, že mi v Praze chybí podobnej impulz a že jsem tam mnohem víc rezignovala. A že je to chyba.

Uvědomila jsem si, že na většinu pražských otázek typu, proč něco dělám, nedělám, proč něco mám, nemám, odpovídám nevim. V Marseille mam jasno. Na dvě nejčastější otázky odpovídám sebejistě: 1) Ano, děkuji, bez mléka. 2) Raději červené. Většinou mi tipujou 25, takže na ostatní se neptaj.

Uvědomila jsem si, že třicátníci jsou mnohdy horší než puberťáci. A babičky důležitější než uprchlíci. Obdivuju pomoc oběma (zmateným třicátníkům už snad ani pomoct nejde).

Uvědomila jsem si, že Praha je fakt krásná a že to neni klišé. Uvědomila jsem si, že bych ji nejspíš dlouhodobě za nic nevyměnila. Uvědomila jsem si, jak je dobrý mít tolik lidí nablízku. Známý tváře, známý místa, známý témata. Uvědomila jsem si, že nejsou jen jejich problémy, ale i jejich radosti. A člověk může plácat jakýkoliv blbosti.

Uvědomila jsem si, jak je dobrý pořádat rozlučky. A když jsem tam viděla všecky oblíbený lidi a vzpomněla si ještě na další, tak jsem si uvědomila, že bych snad nejradši zůstala a řešila odstíny pražskýho nebe. A pak jsem si uvědomila, že mi došlo víno a šla jsem si pro další.

A důkazem toho, jak už jsem z toho všeho uvědomělá, bych ráda zdůraznila, že jsem si v letadle do správný řady. Vyprávěla jsem to asi jenom Káče, ale stávala se mi dřív taková věc, že jsem si vždycky sedla o řadu mimo. Přestože v tunelu jsem si ještě vždycky opakovala Jedenáctka, jedenáctka, jednáctka, pak sem si stejně sedla do desítky. Vůbec to nedokážu vysvětlit, ale dělo se to. Takže tentokrát byla na lístku 11 a seděla jsem opravdu v jedenáctce. A tak jsem si uvědomila, že ty stáže v parlamentu asi vážně k něčemu budou. Minimálně si toho člověk hodně uvědomí.

 

 


Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s