bujabéza

Tuhle otázku si taky občas pokládám, i když ne zas tak často. Ale je pravda, že (jak vyplývá i z ankety) by se po skoro měsíci hodilo napsat něco o práci. Už se tam toho stalo poměrně dost, proto ani nevim, kde začít. Tak to zkusím nějak shrnout. Takže… místo, kde pracuju, se jmenuje Informační kancelář Evropského parlamentu. Sídlí v místním World Trade Centru, což práci dodává na váženosti.

Jak řekl jeden kluk tady: vždycky když chodím okolo tý budovy, tak mi připadá smutná. A to je trochu pravda, je to prostě takovej velkej administrativní barák v centru, kde sídlej různý obchodní komory a tak. Vedle nás je například francouzsko-arménská komora, která většinu času vypadá takhle:

Ještě jsem tam nikdy nikoho neviděla a občas lituju, že jsem nejela na stáž tam.

Jak se mnohokrát ukázalo, do Boleslavi nedoběhneš, zato do WTC celkem pohodlně jo. Od Thierryho to mám asi dvacet minut pěšky furt z kopce, což je dost paktický, protože se člověk po ránu pěkně provětrá a může upravovat rychlost chůze v závislosti na tom, o kolik minut posunul budík. Teď vám představím jednotlivý členy kanceláře:

Můriel je šéfka. Když jsem viděla to jméno, řekla jsem si, že to bude asi pěkná můra. Od začátku je na mě ale milá, takže zas taková můra není. I když… brzo se ukázalo, že na ostatní asi milá není a že El, jak jí přezdívají, není zkrácenina jména Muriel, ale je to zkrátka ,,vona.” Drobná tmavá žena s poměrně silným temperamentem a výrazným hlasem. Občas mám skoro pocit, že spíš křičí, než mluví. A až obsedantně si potrpí na pořádek či správné sklady brožůrek, čímž vznikají třenice s ostatními členy kanceláře.

Genevieve je padesátnice a hlavní nepřítelkyně El. O mých letáčcích řekla, že jsou hnusný, čímž se stala i mou nepřítelkyní. Nicméně časem vycítila, že si mě potřebuje naklonit v boji proti El a pozvala mě na oběd. K tomu se váže vtipná historka. Ptala se mě, proč jsem si vybrala Marseille, tak jí povídám, že jsem k tomu přišla jak slepá k houslím a že jsem klidně mohla jet do Bruselu, ale že to bych teda nechtěla, protože mi Brusel připadá nejvíc nudnej a sterilní stejně jako celá Belgie (neni nad to hodnotit věci, který člověk nikdy neviděl, že jo). Usmívala se, přikyvovala a zhruba po deseti minutách tiše pravila, že je Belgičanka. O ou. Ale kdo to má sakra poznat, že její francouzština je belgická?? No, co vám budu povídat, kamarádky asi nebudeme.

Sofia se vrátila po mateřský v ten den, kdy jsem nastoupila, protože se chtěla poprvé v životě podívat, jak vypadá opravdická Češka. Nevěděla jsem, jestli mám předvést nějakej národní tanec nebo radši dementní výraz, abych uspokojila její očekávání. Sofia se moc neprojevuje, ovšem když jde o Muriel, tak se ráda projeví.

No a pak je tu Nonsens. Teda tak jsem mu říkala na začátku, protože měl takový divný složený jméno a hlavně se tak choval. Nonsens je o dva roky mladší než já a mezi jeho zájmy patří: rýpání do ostatních pravítkem a pokládání nesmyslných otázek. Jeho obzvlášť oblíbený jsou, jestli se mi tu někdo líbí a jaktože mám světlý chlupy na ruce, když mám hnědý vlasy. Do práce jezdí na koloběžce, protože dřív jezdil na skatu, ale pak s ním jednou zahučel do přístavu. Kromě toho má alergii na všechny ovoce a zeleniny. Jednou se otrávil banánem a pak čtrnáct dní chyběl. Ale od tý doby, co se vrátil, už se celkem kámošíme a říkám mu jeho pravým jménem Nans. Jestli mě tu totiž něco vůbec, ale vůbec nezajímá, pak jsou to spory těch tří, takže jsem nakonec Nanse vyhodnotila jako nejpřijatelnějšího společníka. Pasovala jsem ho do role mladšího bratra, se kterým jdem občas po práci venčit jeho psa Lolu nebo se díváme na televizi a filmy.

A teď teda co tady vlastně dělám. Kancelář, jak z názvu vyplývá, informuje o činnosti Evropskýho parlamentu. Ve Francii jsou celkem tři, ještě v Paříži a Strasbourgu. My máme na starost oblast Sud-Est a spadá pod nás třináct francouzskejch europoslanců. Takže jednak informujeme o EP obecně a jednak jsme podpora (nebo slouhové nebo jak tomu řikat) těhle třinácti, zveme je na různý konference v regionu a podobně. Ke všem musíme přistupovat stejně, i když si třeba o tom úplně napravo myslíme, že je úplnej blb (je to tak, bohužel tam je). Teď konkrétně zajišťujeme dvě akce v regionu, konferenci k Sacharovově ceně a promítání filmů, který jsou ve finále ceny LUX.

No a na tyhle dvě akce bylo potřeba vyrobit plakát. To by asi vydalo na samostatnej příspěvek, ale zkrátim to. Přestože jsem sice před odjezdem absolvovala kvalitní školení od strejdy v InDesignu, grafik nejsem, což je ostatně vidět i na designu tohodle blogu. Takže první tejden jsem se nejvíc kamarádila s Googlem, kam jsem zadávala věty jako Jak udělat červenej čtvereček a nezbláznit se z toho. Výsledkem byl plakát, o kterým většině kanceláře po hodinový diskuzi prohlásila, že je hnusnej. Muriel se mě zastala a řekla, že je aspoň vtipnej, takže prošel. Ale teda už teď lituju těch lidí, co se ráno probuděj naštvaný, že musej do práce, a na autobusový zastávce na ně vykoukne tohle. Asi byste chtěli vidět, jak taková hrůza vypadá, ale takovou radost vám neudělám:) Teď pracuju na svým druhým výtvoru a v prvním kole hodnocení, kde jsem předložila dva návrhy, to probíhalo asi takhle: Hm, takže tenhle návrh, to je jasná Magdalena. A tenhle druhej, ten je nudnej, nicméně si vybereme tenhle.

Řekla bych, že jsem úspěšná na všech frontách, třeba při vkládání příspěvků na Facebook a Twitter:

Kromě toho se průběžně vzdělávám v oblasti skládání triček nebo přípravě brožurek. Začínám bejt celkem přeborník v kancelářských potřebách, zatím jsem si nejvíc oblíbila kráječ papíru a velká balení bublinkových fólií. A až jednou dojde na nejhorší, tak se do jednoho zabalim a odkutálim se tak důkladně, že mě ani Muriel nenajde.