bujabéza

Na tohle místo jsem se taky těšila úplně od začátku, jen jsem čekala na správnou příležitost. A ta přišla akorát vhod vzhledem k tomu, že sílej hlasy, že už to s tim mořem trochu přehánim. Pro klid všech, v neděli tady fakt hodně pršelo a bylo hnusně (i když určitě ne tak jako v Čechách). Takže se dalo dělat jediný.

Tohle neni ono, ale je to malá návnada na to, kam jsem opravdicky šla. Do Friche Belle de Mai. Friche znamená jakože úhor nebo půda ladem, tak jako normálně česky říkáme brownfields. A Belle de Mai je název čtvrti. Takže kdo si to spojí dohromady, dá mu to nějakou půdu ladem v týhle čtvrti. No a na týhle půdě, konkrétně v bejvalý továrně na tabák, už přes dvacet let funguje umělecký centrum, kterýmu se zkráceně říká la Friche. A je to zatim asi jedna z nejlepších věcí, co jsem tady viděla.

Nádraží a graffiti jsou dneska nezbytným doplňkem každý evropský čtvrti, která chce získat michelinskou alternativní nálepku, takže to už nikoho nepřekvapí. Co mě ale udivilo, je ohromnej záběr la Friche. Nejen co do plochy, ale hlavně do funkcí, co plní. Přesvědčila jsem se o tom hned záhy. V neděli byl totiž zrovna den otevřenejch dveří, i když tady žádný dveře nejsou, a vlastně ani stěny, ale víte jak to myslim, jakože ve smyslu prohlídek a vycpanejch medvědů.

Nebyli ale ani medvědi, bohužel ani zrcadla, kam se člověk podívá a krásní, natožpak návleky pro klouzání po parketách či betonu. Místo toho nastoupila komická dvojice – starší chocholouš a mladší drsňák. A kupodivu dost vtipnejma scénkama začali předvádět historii Marseille, až se postupně dostali k příběhu továrny na tabák, jejímu zrušení a zrození la Friche.

Vzhledem k tomu, že vážně nejsem fanoušek podobnejch prohlídek, tak musim říct asi svoje první opravdický chapeau! Protože ukočírovat skupinu padesáti lidí různýho věku, provést je při tom celým objektem a neunudit je během dvouhodinovýho výkladu, považuju za umění. Tady jsme třeba museli utvořit odbory a jít protestovat za zvýšení platu (zdravim do Boule):

Taky možnost jak ztvárnit činnost odborů…

Střecha je asi největší skvost Friche a taky důkaz, že bylo fakt hnusně. Když je ale hezky, tak se tam prej pořádaj nejlepší párty ve městě.

Po prohlídce střechy a podstřeší už jsme byli pěkně nasáklí deštěm i historií. Funguje to tu od roku 1992, kdy se chátrající továrny chopila různorodá skupina umělců. Nejdřív to byl trochu squat. A tak si řekli, že squat zní skoro jako skate a udělali tam skatepark. Postupně přibejvaly ateliéry, zkušebny a další prostory. Dneska to má několik částí, v jedný budově jsou kanceláře a sídla různejch kulturních spolků. Druhá část je archiv a třetí je čistě kulturní, kino, divadelní sál, tzv. cabaret na koncerty. A nabízí taky tolik místa na vystavování, že se tu uplatní i pošahaný korejský umění.

Nejvíc se mi ale líbí, že kromě kulturní funkce to má i společenskej rozměr, kterej z Friche dělá hotovou čtvrť ve čtvrti. Nechyběj tu kavárny, knihkupectví, zahrada, dětskej koutek a různý sportovní zařízení jako hřiště na basket nebo půjčovna věcí na badminton.

Na prameni tohodle výbornýho prostoru nemůže sedět nikdo jinej než rádio Žába. A já se na něj asi brzo usadim taky. Ale ještě než tak udělám, přidávám historku na závěr. Když už jsem skoro odcházela, doběhli mě nějaký dva kluci, že už mě asi půl hodiny špehujou a snažej se opsat značku batohu. V Braasi vynechali jedno a, a tak jim to v mobilu hlásilo error. Ten ukecanější z nich si ho prej musí koupit a pak bude machrovat na ostatní, že má jako jedinej v celý Marseille českej batoh. A stejně jako ve Friche platí to s tim tabákem v titulu, povznesená po těžce kulturním odpoledni jsem byla fakt ráda, že konečně někdo jednou o Čechách řekne: Pivo ne, raději batoh:)

A fakta na závěr: kdybyste se chtěli podívat, co všechno se ve Friche děje, tak koukněte na jejich trochu nepřehledný stránky www.lafriche.org, momentálně tam například probíhá tejden hiphopu a jsou tam taky různý aktivity pro děti, protože jsou podzimní prázdniny. Kromě toho po celej rok funguje artový kino Le Gyptis a prostor Cabaret Aléatoire, kde jsou koncerty. V celým areálu sídlí přes šedesát nejrůznějších uměleckejch spolků od tance, přes hudbu po výtvarný umění. Friche funguje taky jako rezidence pro výtvarníky, co jsem se dívala, tak z českejch tu loni v létě pobejval třeba Dominik Lang. Jak už jsem psala, tak odtud vysílá taky Radio Grenouille, což je místní rádio, který se soustředí nejenom na kulturní scénu v Marseille, ale celkově na multikulturní společnost, takže přináší spoustu rozhovorů s cizincema a podobně. Myslim, že tam pracuje i hodně dobrovolníků, takže není problém se na vysílání nějak podílet. Zkrátka ve Friche si na svý přijde každá generace, pro nejmladší se tady pořádá spousta kroužků, pro puberťáky je tu skatepark a skateshop a dospělí si zase určitě vyberou nějakou pěknou knížku v knihkupectví. Takže kdo by měl cestu do Marseille, tak určitě doporučuju, navíc je to docela kousek od centra, orientační bod: nádraží St. Charles.)