Žádný šaty, šperky, líčení, hodinky už vůbec a do kapsy jen pár euro. Poměrně výhružnej povel od šéfový, která mi dala lístky na festival Fiesta del Suds. Musela jsem přislíbit, že tam nepůjdu sama a že tenhle zvláštní dresscode dodržim. Vzhledem k tomu, že podobnej normcore už propaguju dlouho, zdálo se, že s tim nebude problém. Jenže pak se objevil on! Legendární rybičkovej svetr zakoupenej k dvoutýdennímu výročí. Barvama celkem hýří, takže jsem se ocitla v ouzkejch. Co když nějakej místní gangsta dostane chuť na pestrobarevnou sardinku? Každá z rybiček ale tak strašně prosila, ať ji vezmu s sebou, že jsem nakonec nemohla jinak. A tak jsme s bodyguardkou Zuz. po boku a rybičkovym svetrem neohroženě nakráčely do místních doků.
O Fiesta des Suds se tady od začátku mluví jako o něčem, kde se musí objevit každej, kdo v Marseille něco znamená.
Po celým městě taky visej už dlouho plakáty. Tahle tradiční zábava se koná od roku 1992. Žánrově i místem trochu připomíná Colours. Jeden den reggae, druhej víc elektro a celkově zaměření na latinskou Ameriku. Doky jsou super, je to taková Meet Factory se třema scénama, napůl vevnitř a venku. Všude tam vonělo jídlo a mezi osazenstvem překvapily starší věkový kategorie, asi to bylo způsobený hlavně vstupným kolem 25 eur.
Na začátku jsme chytly kapelu z Kapverdskej ostrovů, kde se v rytmu samby vlnila nějaká černoška ve svítivě oranžovejch šatech. Vedle pak hrál nějakej podivnej rock, tak jsme šly radši na španělskou flamenco legendu Diego el Cigalu, kde se k nám připojili ještě další Zuzčiný kamarádi, který tu jsou stejně jako ona na Evropský dobrovolný službě.
Diego byl fajn, ale na moji únavu a zimu moc pomalej, tak jsem se přesunula dovnitř, kde to zrovna rozjíždělo raperský bratrský duo Bigflo a Oli z Toulouse. Tady něco na ukázku.
Jejich show mě bavila a celkem dobrý bylo, když řikali, jak jedou turné a že zrovna byli v Paříži, schválně se zaksichtili, udělali dramatickou pauzu a celej sál začal dělat: Bůůůůůůůů. Vzpomněla jsem si na ten vtip s Prahou a Brnem a myslim, že v Paříži si o Marseille neřikaj vůbec nic.
Na odchod jsme se ještě zastavily u Alpha Blondyho pro kousek reggae na cestu. Jeho hudba se podle mě za deset let, kdy jsem ho neslyšela, nezměnila ani o dred. Ale říkal spoustu mouder, třeba že nemáme nikoho zabíjet. A tak jsme doufaly, že to slyšeli i ty překupníci bůhvíčeho, co postávali před vchodem.
Zásadní objev dne ovšem bylo místní rádio Grenouille čili Žába. Vyhodnotila jsem to jako geniální název a až přijedu do Prahy, hodlám založit pobočku. A jako v Norsku pouštěj v televizi oheň v krbu, tady bude ranní vysílání začínat hodinou příjemnýho kvákání a písničkou Mám v kapse jedno euro. Tak jako na Fiesta des suds…
bujabéza 